Do posledního dechu ✓

33. Malfoyův pád 2/2

„Něco vám nesu," oznámila stejně tiše jako on. Nebylo žádoucí, aby je někdo zaslechl, i když by tady mělo být úplně prázdno. Zkušenosti ji ale naučily, že má být vždycky a za všech okolností obezřetná, opatrná a podezřívavá a že by se neměla nechat ukolébat zdánlivým pocitem bezpečí. „Něco důležitého," pokračovala a Kingsley, jenž na ni stále mířil hůlkou, ji pozorně poslouchal. „A žádám o azyl. Nemůžu se vrátit zpátky. Brzy pochopíte proč."

Zdálo se, že Kingsley nad jejími slovy důkladně uvažuje, protože si vzal dlouhou dobu na zvážení všech pro a proti. Vera sebou jen trochu škubla a prsty okolo hůlky sevřela křečovitěji, když Pastorek vykročil k ní.

„Omlouvám se," řekl a Vera se na něho nervózně podívala.

„Za co?" Skoro to ani nestihla doříct, protože zalapala po dechu a následně klela jak Azakabanský strážný, neboť jí velitel odboje chrst do obličeje vodu, což nebylo ani trochu příjemné - uprostřed noci na sklonku mrazivého prosince.

Kingsley se omluvně usmál a schoval si lahvičku do kapsy hábitu. „Zlodějova zhouba," vysvětlil a Vera, která si právě pomocí kouzla vysušila obličej, se na něho rozčíleně mračila. „Věrný pomocník nás všech."

Vera by mu nejradši dala facku. Určitě existuje plno jiných způsobů, jak zjistit, zda je někdo pod mnoholičným lektvarem, než chrstat lidem vodu do obličeje, když je venku pod bodem mrazu.

„Co nám nesete, Vero?"

Mladá smrtijedka skenujícím pohledem pročesala okolí. „Nemůžu o tom mluvit tady," prohlásila a Kingsley přimhouřil oči. „Vezměte mě do bezpečí, poskytněte mi azyl a pak vám řeknu, co pro vás mám. Je to příliš důležité na to, abychom se o tom bavili tady," smlouvala, protože už sakra chtěla zmizet z tohoto útesu, protože tady byli docela na ráně.

„Je mi líto, slečno Katajevová, ale nemůžu vás jen tak vzít do skrýše řádu," řekl a Veřina naděje na to, že konečně bude v bezpečí, pohasla. „Je to pro nás příliš riskantní, vezmeme-li v potaz, že zasedáte u jednoho stolu s vy-víte-kým," pokračoval a ona ho v mysli proklínala do minulosti a zpátky.

„A co si myslíte, že mám v plánu?!" vyprskla na něho. „Dostat se do vaší skrýše a pak vás smrtijedům naservírovat jako na stříbrném podnose?"

Pastorek jen zlehka pokrčil rameny. Hůlku pořád držel v ruce a byl připraven se bránit či zaútočit, ale už s ní na mladou rusku nemířil. „Vzali jsme pod svá křídla Draca Malfoye a sama zřejmě nejlíp víte, jak to dopadlo," podotkl a Veře se mírně stáhl žaludek při myšlence na toho zoufalého blonďáka, který může být už v tuto chvíli klidne mrtvý, anebo může být zrovna mučen.

Ráda by na Pastorka začala řvát, že ví velké hovno a ať se ani nepokouší Malfoye nějak urážet, protože toho udělal za jeden večer víc, než oni za třičtvrtě roku, ale okamžitě jí na mysl vytanula jeho žádost - nebo spíš příkaz - o to, aby nikomu z nich o něm nic neprozradila.

„Takže mě nevezmete mezi sebe?" zeptala se ostře.

Kingsley se zatvářil snad trochu omluvně. „Obávám se, že to nepůjde tak lehce."

Odfrkla si. „Tak fajn." Složila si ruce na hrudi a probodávala Kingsleyho ostrýma očima. „Jen by mě zajímalo, jak pak vysvětlíte Potterovi, radě starších, Grangerové a dalším, že jste měl viteál Bellatrix Lestrangeové doslova a do písmene na dosah ruky a nevyužil jste toho."

Její slova Kingsleyho zaujala. „Prosím?" zeptal se překvapeně a ohromeně zároveň. Následně ji přejel očima od hlavy až k patě, zřejmě s úmyslem zjistit, kde ten viteál je.