Světlo a tma (Reylo)

Vězení

Probrala jsem se. Seděla jsem v tom známém křesle, ve kterém mě kdysi držel Ben. On tu však nebyl. Místo něj na mě hleděl hubený, bledý zrzek a měl vítězoslavný úšklebek.

"My se ještě neznáme. Jsem generál Hux". Představil se.

Najednou jsem se zhrozila. Ten hlas. Znala jsem ho. To on, ke mě mluvil v mé vizi. To on, probodl Bena mým mečem a teď jsem tu a on má můj meč po ruce.

V tom se otevřeli dveře a v nich stál Ben se dvěma muži. Postřehla jsem, jak se generálův výraz mění na zlostný.

"Generále, doufám že ji nechcete vyslýchat, běžnými způsoby. Nic z ní nedostanete. Díky svému zranění je teď slabá, postarám se o to sám. Nebude odporovat. A jestli ano, pozná bolest jakou ještě nezažila. Dole v podzemí si může křičet jak chce."

Hleděla jsem a něj. Chce mě vyslýchat? Nedokázala jsem vydat ani hlásku. Dokázal by mě mučit? Na chvíli jsem se střela s jeho pohledem, ale neviděla jsem tam zlobu ani temnotu, ale odhodlání a pocit, že se nemusím bát.

"Odveďte ji k výtahu. Ať ji odvezou dolu a zavřou do kopky."

Oba dva muži zasalutovali a odpoutali mě z křesla. Nebránila jsem se, cítila jsem, že jsem zesláblá. Nemohla jsem si ale nevšimnout Huxova pohrdání. Zřejmě Bena neměl v lásce a to jen vysvětlovalo moji vizi.

Musím Bena varovat

Muži mě dovedli k výtahu, ale k mému udivení jsme jeli nahoru a ne dolu. Hleděla jsem z jednoho na druhého. Vystoupili jsme až v nejvyšším patře. Došli jsme k velkým ocelovým dveřím. Jeden se ke mě otočil a sundal mi pouta. Dveře se otevřeli. Nebyla to ale cela. Byl to zařízený pokoj. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

"Vůdcovi soukromé pokoje." Informoval mě. Udiveně jsem otevřela ústa, ale hned se mi dostalo odpovědi.

"Na jeho příkaz". Přikývla jsem a vešla dovnitř.