Světlo a tma (Reylo)

Odboj

Se škubnutím sem se probrala. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila souvislosti. První řád, lávka, ruku svírací můj krk  a dva černé uhlíky, jejichž plameny mě upalovali až do morku kostí. Zvedla jsem hlavu. Byla jsem u sebe v pokoji. Vedle mě seděl Finn.

"Jak se cítíš?" Zeptal se a starostlivě si mě prohlížel. Otevřela jsem pusu, ale nebyla jsem schopna jediné hlásky. Jen jsem cítila silnou pulsující bolest.

"To je v pořádku,.... asi to bude nějaký čas trvat, než ten otok polevý. Málem tě uškrtil!!!" Finn se zlostí otřepal. Nasadila jsem tázavý výraz. Ihned pochopil.

"No, když ses nevrátila, usoudili jsme, že se setkáme až u lodi. Poe pak dostal vysílačkou zprávu, že jedna skupina s Renem míří směrem k reaktoru. Takže nám bylo jasné, že budeš asi potřebovat pomoc." Pak se zatvářil trošku nesvůj. Pozvedla jsem jedno obočí.

"Víš, já "...ošíval se, "... když jsem dorazil a viděl vás na té lávce,.....ehh, no, až po chvíli sem si uvědomil, že tě vlastně....drží pod krkem." Sklopil zrak a nahodil stydlivý výraz. Nechápala jsem, ale naznačila, aby pokračoval.

"Naši se objevili z druhé strany a zasadili mu ránu do ramene. Oba dva jste se skáceli k zemi." Pak se uchechtl.
"Měla si vidět ten výraz, když viděl, že po něm střílí vlastní vojáci, než mu došlo, že jsme to nejspíš mi. Mezitím, co odrážel naše útoky, já tě druhou stanou dostal pryč."

Pousmála sem se na znamení díků. Finn mě nechal odpočívat a odešel. S klidem jsem se uvelebila a zavřela oči. V tom jsem je otevřela dokořán, jelikož jsem si právě uvědomila Finnova slova.

Co si myslel, že tam děláme...... ?

Sakra Finne !!! To sis jako myslel, že tam máme dostaveníčko nebo co !!!!

Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Jak ho to mohlo vůbec napadnout? Já, Ben a líbá...? Přeběhl mi mráz po zádech a naskočila husí kůže, když jsem si uvědomila, že ta představa se mi ani trošku.... nepříčí.