Světlo a tma (Reylo)

Lawoon

Blížili jsme se k planetě. Nikdy jsem neviděla takovou záři. Téměř polovinu planety tvořil velký ohnivý oceán. Střídali se tam nejrůznější  odstíny rudé, žluté a oranžové. Zbytek tvořili skály. Nevěděla jsem proč, ale ten pohled mě naprosto uchvátil.

"Nechápu, jak tady může někdo žít, nic tu není, nic tu neroste,...." Zaslechla jsem část rozhovoru Finna s Poem.

"Města jsou vybudována převážně ve skalách a v podzemí. Ocelárny využívají energii  z lávy...." Vysvětloval Poe.

Když jsme vystoupili z lodi, zalil mě těžký vzduch a zápach síry. Zároveň tu bylo ale takové teplo, příjemné teplo, aspoň pro mě. Celou mě prostoupilo a zahnalo tak veškeré negativní myšlenky. Skála, na které jsme přistáli byla vyprahlá, suchá. Na každém kroku byli různé praskliny nebo důlky od toho, jak stříkala láva a razila si cestu skrz tvrdý masiv. 

"Dávejte si pozor kam šlapete, je tu hodně prasklin. " Upozornil všechny Poe a vedl nás směrem ke skalám. Dlouho jsme sestupovali po vytesaných schodech hlouběji do podzemí. Pak se chodba začala rozšiřovat a my jsme došli ke kamennému mostu, který se tyčil vysoko nad lávovou řekou. V půlce mostu jsem se naklonila přes okraj a pozorovala město pod námi. Bylo kompletně vytesáno do kamene. Přesto, že zde měli všelijakou vyspělou techniku, tak největší světlo zde dole vycházelo právě z oné ohnivé řeky, která protékala městem a vlnila se jako had. 

"Tajemné co,..?" Ozval se hlas za mnou. Byl to Poe, který se vrátil, když si všiml, že nejsem mezi ostatními. Asi jsem se nechala unést moc dlouho a ostatní už byli pryč.

"Ano,...je to zvláštní. " Usmála jsem se. Pokynul mi, abych si pospíšila. Dohonila  jsem je. Před vstupem do města stál nějaký muž, který se okamžitě usmál, když  zahlédl Poa.

"Á,... komandér Dameron. Jako obvykle?" Otázal se.

"Ano, ale máme ještě jedno přání,..." otočil se a zamával na mě, "... tahle mladá dáma by potřebovala lawoonskou ocel. Je to možné?" 

"Ocelárna není dlouhá léta v provozu. Ale můžete se tam jít podívat, ale pochybuji, že by tam zůstali nějaké staré zásoby." Informoval mě a ukázal na chodbu vlevo od té kudy jsme přišli.

"Děkuji, aspoň to zkusím." Odvětila jsem. Poe mi dal vysílačku.

"Kdyby něco, jinak se sejdeme zase tady, hodně štěstí." A odešel s ostatními.

Vydala jsem se chodbou. Asi po 10 minutách jsem dorazila k železnému mostu, který vedl k ocelárně zapuštěné nad lávou ve skále. Nadechla jsem se a s nadějí jsem vkročila na most.