Do posledního dechu ✓

18. Proč bojujeme

„Sama jsi docela hezká,“ zabručel Blaise rozmrzele, i když věděl, že jeho kamarádka má pravdu. Rozhodně jí ale tady neskládal komplimenty, jen na to prostě neměl co říct, tak dětinsky odsekl, co ho v tu chvíli napadlo.

Blondýnka se povýšeně ušklíbla. „To samozřejmě vím,“ ujistila ho a on si odfrkl. „Zato tebe vaši dělali asi v učebně lektvarů, což?“

Blaise nakrčil nos a nechápavě se na ni podíval. „Proč jako?“

Daphné se uchechtla. „Protože právě tam se děje většina nehod.“ Pokrčila rameny a když ji Blaise probodl uraženým pohledem, vyprskla smíchy.

Následně oba dva šlehli pohledy k chodbě, odkud se neslo Hermionino štěknutí: „To po mně přece nemůžeš chtít!“, načež se ozvalo otevření dveří a nejen Hermiona s Theem na chodbě, ale i Daphné s Blaisem okamžitě nahmatali hůlky a strnuli.

„Draco!“ vyjekl vzápětí čokoládový chlapec, když se blonďatý smrtijed objevil ve dveřích a beze slova, bez pozdravu, vstoupil dál do místnosti. Za ním vešla Hermiona a pak i Theo. Blaise k Dracovi rychle vyrazil, a než se blonďák stačil posadit do svého křesla, objal ho, na což zareagoval tak, že se zatvářil dost kriticky, ale nic neřekl.

„Doma tě neučili zdravit?“ ozvala se Daphné, když ho Blaise přestal objímat, a i ona k blonďákovi vyrazila. Tak ráda ho viděla celého! „Asi zaletaxuju Narcisse a proberem spolu mezery ve tvé výchově,“ ušklíbla se, krátce ho objala a když se od něj odtahovala, vlepila mu pusu na tvář.

Probodl blondýnku ostrýma očima. „Pokud použiješ letax, do pár minut jste všichni mrtví,“ řekl varovně a přesto tak nějak... nijak, snad bez zájmu.

Daphné povytáhla obočí tak moc, až se jí na malou chvíli ztratilo ve vlasech. Ale našla ho a na Draca se zamračila. „To byl vtip, letax bych tady pochopitelně nikdy nepoužila,“ zamumlala stále ještě zamračeně a s přimhouřenýma očima na něj hleděla, když usedala zpátky na pohovku.

Hermiona se mezitím mlčky posadila do dalšího křesla a vrhala po Theovi nehezké pohledy. On se na ni mračil, ale zároveň ji výrazem ve svých zelených očích němě prosil o to, aby přistoupila na to, oč ji žádal, třebaže to bylo možná trochu podlé.

Draco svěsil koutky úst. „Aha. Vtipné,“ nuceně se pousmál a konečně se posadil, zatímco všichni čtyři na něho hleděli, jako by ho viděli poprvé v životě. A možná, že ho poprvé přece jen viděli - takhle. „Co je?“ zavrčel blonďák po delším tichu, během kterého ho všichni čtyři propalovali zkoumavým pohledem.

Daphné ohrnula nos. „Jsi... jiný,“ zabrblala a on výsměšně povytáhl obočí, ale nic na to neřekl.

Jo, asi je jiný, ale koho by skoro měsíc jen po boku Bellatrix a sem tam Voldemorta nezměnil? Nikdo z nich si neumí ani představit, co se za ty týdny stalo, čím si prošel, čeho byl svědkem, co byl sám nucen dělat... Být s těmi dvěma v jejich přirozeném prostředí, to na člověku zanechá stopy. A jizvy. Nejen ty na povrchu, na kůži, ale i na duši. Ne, neumí si to představit, ale to je jen dobře. A nikdy se to nedozví, nikdy. Kdyby věděli jen hrstku toho, co se stalo jeho rukou...

Nicméně, ty týdny s Bellou byly i k užitku, to musel uznat. Netušil, jak perfektně v sobě umí potlačit lidskost, jak perfektně umí necítit. Bellatrix v něm tyto schopnosti probudila k životu a zdokonalila je, za což jí byl svým způsobem řečený, jelikož musel uznat, že necítit je zatraceně skvělé. Pryč jsou všechny ty opovrženíhodné, ubohé pocity, pryč je všechno zoufalství, bezmoc, strach... Ano, i strach. Troufal si teď o sobě tvrdit, že už se nebojí budoucnosti a toho, co se stane či by se stát mohlo. Věděl, že ať už ho potká cokoliv, ustojí to. Zkrátka, umění necítit je neuvěřitelně povznášející. Člověk se pak cítí být mnohem silnější, skoro až neohrožený, neboť ho prakticky nic nedokáže srazit k zemi, všechno je mu u prdele.