Prázdnota v srdci {Percico}

|46|

🔱

Nevím co bylo za den ani měsíc, ale byla zima, jako, že bylo hnusné počasí, ne roční období.

Po měsících strávených v bytě jsem já i Nico trpěli ponorkovou nemocí. Musel jsem na vzduch, bylo pro mě překvapením se ocitnout po tak dlouhé době venku. Bylo to jako bych se vznášel.
Nico nasadil svůj typický zamračený pohled, na sobě měl černou mikinu, ruce v kapsách, ale to už bylo údělem Hádových dětí, stejně jako to, že já měl na nohou plážové žabky. A ano, byla zima.

Nutno dodat, že Nikovi bylo asi před měsícem sedmnáct. Bylo to déle než půl roku, co tu pro mě byl.

Nedokážu vám tady popsat můj pocit, když jsem po tolika měsících uviděl moře. Hlavou mi projelo tisíce myšlenek a miliony vzpomínek.
Moře nestvůr.
Argo II.
Atlantida.
Ostrovy Kirké.
Bessie.
Poseidon.

Připadal jsem si, že jsem zase doma. Má duše byla doma, protože jsem byl od oceánu vzdálen až moc dlouho.
Nemůžu popsat co všechno se mi honilo hlavou. Bylo toho moc.
Cítil jsem slané slzy na své tváři, stala se ze mě měkota.
,,To bude dobrý, vodníčku, to moře počká."
Nico měl zase sarkastickou náladu, vlastně jako obvykle.
,,Za to bych tě měl vymáchat."
Pokud to šlo, Nico zbledl.
Dobře jsem věděl, že neumí plavat.
Pak jsem se na něj usmál a věnoval mu pusu na tvář.
,,Neboj se, kostliváku, se synem Poseidona se neutopíš."
,,Vždyť je zima, Percy, nemůžeš jen tak skočit do-"
Neposlouchal jsem, chytil jsem ho za ruku a táhnul ho ke břehu. Někdo by ječel, jiní by se snažili utéct, Nico rezignoval.

Nesundal jsem si ani boty, nic, prostě jsem vlezl do vody a užíval si to. Po těch měsících jsme byl s oceánem za jedno. Doplňoval mě, všechno, co bylo špatně napravoval. Úplně jsem cítil jak mi slaná voda proudí žilami místo krve, cítil jsem se živý.
,,Ehh, Percy, to není dobrý nápad, ta voda je studená a- a dlouho jsi nic velkého s vodou nedělal a já neumím plavat."

Přitáhl jsem si ho k sobě, takže byl po kolena ve vodě.
,,Chci, abys mi věřil. Jsem Percy Jackson, syn Poseidona a klidně se teď potopím až do Atlantidy."
Nico polknul, ale to jsem už skočil šipku do větší hloubky. On se ani nehnul. Byl jako v transu.
,,Počkám na břehu-" ukázal za sebe, ale já už měl jiné plány. Možná jsem se neusmíval tak moc, ale byl jsem šťastný, oceánové šílenství mě pohltilo.

Po minutách přemlouvání šel, věděl jsem, že v nitru křičí z plných plic. Naše těla se ponořila pod hladinu a my byli sami, jen my dva, v obrovské vzduchové bublině.

A/N
Teď trošku větší skok v čase, snad nedošlo k nějakému zmatení xdd