Prázdnota v srdci {Percico}

|21|

🔱

Byla noc, poznal jsem to, protože když jsem otevřel oči, nic jsem neviděl.
Wow, Percy, musel ses asi hodně uhodit do hlavy.
V místě, kde jsem se srazil s podlahou jsem vnímal tepavou bolest. Sykl jsem a zvedl se na lokty. Ležel jsemv cizí posteli, tedy byla mé mámy, předtím než odešla. Povzdechl jsem si, přežil jsem Titány i Giganty a teď umřu kvůli nostalgii.
Měl jsem strašný hlad, snědl bych i svůj polštář a už jsem se k tomu chystal. Rozsvítil jsem lampu a zvedal se, že půjdu hledat něco k jídlu, když v tom mě upoutal talíř na nočním stolku. Úplně jsem cítil jak se mi sbíhají sliny a září oči. V tu chvíli bych přepral každého, kdo by se jen dotknul mého jídla.
Měl jsem chuť na jídlo, dobré znamení, řekl bych.
Vzal jsem misku, nevěděl jsem co v tom je, ale bylo mi to fuk. Bylo to ještě teplé a chutnalo to líp než kojenecká strava. Zhltnul jsem to za pár vteřin a ulevilo se mi.
Už jsem si chtěl lehnout, ale světlo lampy se v něčem odrazilo, v malém sklíčku na poličce naproti postele.
Vstal jsem, hodně pomalu jako nějaký děda a opatrně šel až k poličkám. Zatajil se mi dech. Na těch poličkách byly fotografie, vůbec si nepamatuju, že by je máma nebo někdo pořizoval.
Na jedné nás bylo všech sedm z Velkého proroctví, navíc ještě Reyna, Nico a Rachel.
Na další jsem byl s Annabeth, Groverem, Tysonem a Ellou. Ta fotografie mi zlepšila a zároveň zhoršila náladu, ale srdce mi při pohledu na ni poskočilo. Té další bych se i zasmál, ale nemohl jsem, nešlo to.
Byl jsem na ní já, Leo, Nico, Will, Jason a Frank jak ukazujeme bicepsy foťáku, všichni jsme byli popsaní slovy jako Leův tým, Super sexy a Jsem boží.  Leovy narozeniny.

Předposlední, tam jsem byl jen s mámou. Měl jsem na sobě táborové tričko a v ruce Anaklusmos, na kterém byly přivázány modré balónky, máma vedle mě se usmívala a objímala mě. Ten den jsem měl osmnáct.
Ta poslední mě zasáhla nejvíc, byl jsem tam já s Annabeth. Nebyla to žádná romantická ani srdcervoucí fotka, byli jsme převlečeni za indiány. Pomalovaní od hlavy až k patě.
To jsme se rozhodli udělat pozdvižení v Táboře, dle Annabeth to nebylo moc moudré, ale stejně si to užila.
Z těch fotek mě pálila hruď, horší než řeka Pyriflegethón, která byla tekoucí oheň v Tartaru. Posadil jsem se na postel, poslední fotku stále v ruce.
Vzalo mi to sílu, až moc krásných vzpomínek na jedno zlomené srdce.
,,Byls to ty, že?"
Zeptal jsem se do tmy. Věděl jsem moc dobře, že tu je.

A/N
Vydávám dnes ještě jednu, protože tam ta prostě nebyla dvakrát záživná.
Neberte to nějak zle, mě strašně baví popisovat ty jejich pocity xdd

Ale konečně se začíná něco dít.