Prázdnota v srdci {Percico}

|29|

💀

S trhnutím jsem se probudil až další den, pořád jsem byl ve stejné bídné situaci. Neměl jsem peníze, nevěděl jsem, kde jsem se to ocitnul, byl jsem vyčerpaný a neuvěřitelně hladový. Snědl bych i kojeneckou stravu, kdyby na to došlo.

Pomalu jsem vstal a vypotácel se z tmavé uličky a otřásl se zimou.
Zastavil jsem jednu starou paní, abych se jí zeptal kde jsem. Nejsem ten typ, u kterého na první pohled jde vidět, že vás nechce okrást a zabít. Byl jsem spíš ten člověk, který tak vypadal.
,,Promiňte, kde to jsem?"
,,Alejate de mi la muerte!!" Zasyčela na mě jako had, rychle jsem zmizel. Rozumněl jsem jí až moc dobře, španělsky jinak neumím ani slovo, ale tohle mi říkal Valdez, když jsem se občas zapletl k němu do dílny.
Znamenalo to něco jako jdi ode mě, smrťáku.
,,Táhni do Tartaru." Pohrdavě jsem si odfrkl a šel dál. Modlil jsem se ať jsem neskončil ve Španělsku, to snad už ne.

Stál jsem uprostřed rušné ulice a rozhlížel se kolem, připadal jsem si zase jako malý, bezbranný kluk. Nikdo nemohl být dál od pravdy.

Nakonec jsem se s lidmi domluvil, ten kuchař, kterého jsem se ptal, drmolil angličtinu ještě víc než zmiňovaný Valdez, ale pochytil jsem, že jsem někde na jihu Mexika. Asi po sto padesáté jsem si ten den povzdechl. Naštěstí byl ten Mexičan dobrá duše, zařídím ti Elysium, příteli, a věnoval mi celý pytlík smažených koblih.

Za necelou půlhodinu jsem byl v New Yorku a unaveně jsem běžel k Percyho bytu. Až přede dveřmi mi došlo, že vůbec nevím, co mu chci říct. Že už mě zřejmě nechce nikdy vidět a hlavně, teď už všechno věděl. Byl jsem blázen, když jsem se nechal takhle unést.
Pak jsem to vzdal. Věděl jsem, že mě Percy potřebuje, ale já si to pokazil, tak dokonale jsem za sebou spálil cestu, že už nešlo se po ní vrátit.
Vzdal jsem to.
Otočil jsem se a chtěl odejít pryč, v tom mě začala brnět ruka, hned poté začala pálit. Pokud jste někdy dali ruku do vařící kyseliny, víte co to je za bolest. Pomalu se mi to rozlezlo po paži až k hrudi. To jsem už začal ječet, křičel jsem bolestí, ale nepřestávalo to. Jen jsem s děsem hleděl na ruku, která mi začala doutnat.

Ani jsem si nevšiml, že Percy otevřel dveře. Já se opíral o zeď v naprosté agónii. Křečovitě jsem si drtil ruku. V tom mi selhaly nohy, začaly pálit naprosto děsivým způsobem.
,,Nico?" Z dálky na mě doléhal hlas, mám pocit, že se mnou v jednu chvíli i třásl, ale já měl ochromená ústa, celé tělo bylo v šoku.

Pak jsem se podíval do očí hlubokých jak oceán. Moje orgány udělaly kotrmelec, protože jsem neviděl, jen ty oči byly mé záchytné body.

A/N
Ajaj, něco se mi nezdá... xdd
Děkuju za 300 komentářů💙