Prázdnota v srdci {Percico}

|1|

🔱

Už týdny jsem nevyšel z bytu, nejedl jsem, ale neměl jsem hlad, všechno místo v žaludku i v celém těle zaujímala prázdnota.
Nespal jsem už ani nevím kolik dní, nebyl jsme unavený, nepotřeboval jsem spánek s nočními můrami, které by v tento moment byly spíše uklidňující narozdíl od neustálých myšlenek na Annabeth.

Okna jsem měl zatažená, seděl jsem ve tmě, jen z pod dveří pronikalo trochu světla. Chtěl jsem zkoncovat se svým životem, ale nemohl jsem. Něco mě nutilo trpět a zůstat naživu.

Někdo zaklepal na dveře, ignoroval jsem to. Mí přátelé se mi neozvali, určitě mě hledali, ale já zmizel. Nikdo nevěděl kde má máma bydlela až na dva lidi, Annabeth a Nika.
Klepání zesílilo.
,,Otevři Percy, vím, že tam jsi!!"
Ten hlas mi byl povědomý, ale má mysl byla až moc otupená, nedokázal jsem jasně uvažovat.
Annabeth by to dokázala, byla chytrá, někdy až moc, ale byla pryč, navždycky.
,,Persee Jacksone, otevři ty dveře!!"
Ten hlas mi vyhrožoval, ale já si s tím nedělal starosti, bylo mi to fuk.
Klepání pokračovalo a bylo čím dál tím víc hlasitější a naléhavější.
,,Vím, že mě slyšíš!! Otevři ty dveře jinak si najdu jinou cestu!!"
Ten hlas, byl plný starostí, měl bych ho znát, určitě jsem ho už někde slyšel.
,,Řekl sis o to!!" Naposledy zabušil na dveře a přestalo to.

Náhle jsem kousek od sebe uslyšel kroky, otevřel jsem oči a spatřil černé těžké boty.
Ten člověk si ke mně kleknul, ale já se na něj nechtěl dívat, musel bych čelit těm otázkám. Té lítosti.
Bledá ruka mi zvedla bradu, takže jsem byl k očnímu kontaktu donucen. Tak temné oči jsem někde viděl, byly tolik podvědomé.
,,Proboha, co se to s tebou stalo Percy?!"
Neodpovídal jsem, chtěl jsem, aby mě ten kluk nechal na pokoji a zmizel stejně tak záhadně jako se objevil.
,,Slyšíš mě Percy? Jak dlouho jsi nespal? S těmi kruhy pod očima a bledou kůží vypadáš hůř než já."
Pořád jsem měl ten stejný výraz, sice jsem toho kluka, kterému nemohlo být víc než šestnáct vnímal, ale neměl jsem sílu mu odpovídat.
,,Poznáváš mě vůbec Percy?" Vypadal zoufale, z jeho očí bylo vidět zděšení.
,,Jsem Nico di Angelo, tvůj eh-kamarád."
To jméno mi toho říkalo hodně, začínal jsem ho poznávat. Černé vlasy do všech stran, bledá pokožka s kruhy pod černýma očima, neměl svoji leteckou bundu, ale jen tričko s lebkou a roztrhané černé džíny.
Na prsteníčku měl prsten s lebkou.
Povzdechl si.
,,Jak dlouho tady jseš? Teprve včera jsem se o tobě dozvěděl."
Jo, rád bych věděl hak dlouho tady jsem, ale nepamatoval jsem si nic, všechno zmizelo společně s ní.

A/N
Děkuju moc za ohlasy u včerejší kapitoly ^^