Life of the Party [S.M.]

Seventeen...

Byl to zvláštní pocit, v ten večer se Amy necítila ještě tak zle, ale hned další den ráno přišlo to pravé peklo. Bylo to jako... ranní kocovina. Nemohla na něj přestat myslet. Nesoustředila se ve škole, což u ní bylo v době stýkání se Shawnem běžné.

,,A mluv!" vyzvala ji Molly, a plnou vahou se opřela o železnou skříňku vedle ní ,,Co se stalo?" Všimla si totiž jejího celodenního ustaraného výrazu.

,,Nevím. Vlastně vím, ale je to hrozně složitý. Měla jsi někdy pocit že jsi něco chtěla víc než cokoliv na světě, ale měla jsi pochyby o tom jestli je to správně?'' vychrlila Amy, a zaražený výraz její nejlepší kamarádky ji usvědčil o tom. že jednala příliš nevrle. Když v tu se Molly vzpamatovala.

,,Vlastně ani moc ne. Když něco chci, většinou to udělám i přesto že vím že je to špatně.'' pokrčí ledabile rameny.

,,No vidíš! A to je ten problém.'' rozhodí Amy rukama. ,,Taky bych se ráda někdy vykašlala na pravidla a udělala jenom to co moje srdce chce. Když ono...''

,,A to je tvůj problém.'' popojde Molly blíž. ,,Když víš že je něco správně, uděláš pro to cokoliv. Ale jakmile víš že není tak...

,,Je to v háji!'' vřískla Amy, až se pár přítomných lidí na chodbě otočilo. Poté složila hlavu do dlaní. ,,Tak moc bych mu chtěla říct že cítím to stejné. Ale co když to není správné?'' řekne Amy šeptem a přes mezerku mezi prsty se na Molly opatrně podívá.

,,Takže Shawn..'' vyjede Molly a dá si ruku před pusu. Asi by nebylo úplně nejvhodnější kdyby se o tom dozvěděla celá škola.

,,Je to divný viď?'' uchechtne se Amy a uculí se při vzpomínce na jeho zářivý bílý úsměv.

Poté jako by Molly přepla. Chytila Amy za zápěstí a odešla s ní za roh, na chodbu, ve které snad nikdo kromě školníka v kumbále nebyl.

,,Ty se teďka sebereš, zvedneš zadek a poběžíš za ním. Obě víme že jsi do Shawna zamilovaná. A to úplně jinak než ostatní holky a fanynky. Řekneš mu hezky podrobně co k němu cítíš, vykašleš se na pravidla, na ostatní, co na to řeknou. Poběžíš tam. A budeš Amy Cooper! Takovou jakou znám!'' Tento proslov jako by Amy zničehonic nakopnul, bez jakýchkoli slov se otočila a běžela tou nejrychlejší cestou ven z budovy školy.

Neohlížela se na studenty kolem ní, kteří nechápavě kroutí hlavou. Proč se pořád jen držet toho co si budou právě oni myslet? Proč se prostě nemůžeme všichni vykašlat na to, co si o nás druzí pomyslí? Navíc, když se jedná o lásku. O to nejvzácnější co nás může v životě potkat. Možná budou následovat hloupé narážky, nebo zlé komentáře od všech, kteří stále neměli to štěstí poznat pravou lásku a jejich mysl je zaplněna pouho pouhou závistí. Ale pokud chce člověk spatřit duhu, musí být vyrovnám s deštěm.....