Life of the Party [S.M.]

Ten...

Malá kudrnatá holčička seděla nervózně na jedné z mnoha černých židlí vedle své matky, která ji hladila po zádech.
Zvedla se a pomalu stoupala pro ni po velkých dřevěných schodech vedoucích na malé pódium.
Uklonila se tak, jak jen to pro ni bylo možné a odcupitala k točící židličce umístěné u velkého lesklého klavíru. Ohlédla se po své mamince, která jí z hlediště naznačila že drží palce. Mohlo zde být maximálně 30 lidí. Ale i přesto byla tréma veliká.
Pohlédla na klávesy, položila na ně malé prsty a začala hrát krátkou skladbičku. Pro ni ovšem trvala věčnost. Když dohrála poslední tón, zvedla se ze židličky kterou málem schodila, otočila se směrem k publiku a spatřila svou mámu utírající si slzy štěstí.
Ozval se potlesk a seběhla dolů a vpadla své mamince rovnou do náruče.....

Probudila se trhnutím. Zůstala ovšem ležet. Stuhla. Nemohla se pohnout. Byl to snad nejkrásnější sen který se jí za poslední dobu zdál. Ta malá holčička, byla totiž ona. Amy si vzpomněla na svou maminku, která jí v hudbě naplno podporovala. Nevěděla co se stalo, ale po matčině smrti, svoje piáno na které se v obýváku prášilo neotevřela. Nikdy.

................

,,Co se děje?" zeptal se jí táta u snídaně, když si všiml že už pět minut nepřerušovaně civí na piáno, které bylo v rohu místnosti.

,,Proč jsme ho ještě neprodali?" optá se Amy a hlavou ukáže směrem k tmavě hnědému pianinu.

Otec se zamyslel. Tušila co chce říct, ale jistota tam nebyla.

,,Víš...doufal jsem že..bys ještě někdy..mohla..."

,,Chtěla bych." prohlásila a otci se rozsvítili oči. ,,Chci se k tomu vrátit." usměje se a bez jakýchkoli dalších slov se zvedne a popadne batoh položený vedle ní. ,,Musím do školy. Uvidíme se večer." políbí ho na tvář a zmizí v chodbě. ,,Mám tě ráda." křikne a zmizí u vchodových dveří. Táta se pousměje, nebyl zrovna typ člověka který by bůh ví jak projevoval emoce ale tohle mu vážně udělalo obrovskou radost.

...................

,,Ne!" spráskne ruce Andrew.

,,Ano." uculí se Shawn. Andrew na něj stále  překvapeně hledí.

,,Ty jsi ji pozval znovu?"

,,Přesně to jsem udělal." prohlásil Shawn.

,,Takže sis přece někoho našel! A pak že to nejde." odfrkl si a napil se ze sklenice na stole

,,Ne. Špatně jsi to pochopil..." zabrzdí ho Shawn.

,,Žádný takový! Pochopil jsem to moc dobře!" ohradí se Andrew. ,,Ty jsi v tom až po uši." prohlásí, jako by snad chtěl aby to věděla celá nahrávací společnost.

Na to Shawn neměl slov. Když si vzpomněl jak moc si rozuměli, jak se bavili a když si vzpomněl na její úsměv, uvědomil si že má Andrew bohužel pravdu.

,,Takže ano. Moc dlouho mlčíš." ušklíbl se manažer a zvedl se. ,,Za pět minut mám schůzku na druhé straně budovy. Budu muset běžet. Shawne, jsi můj oblíbený klient. Proto ti radím, ne jako manažer ale jako přítel. Jdi do toho. Nenech si ujít šanci. Podle tvého vyprávění je ta holka vážně výjimečná, takovou nenajdeš jen tak a jestli si ty najdeš holku tak sním brokolici a ty moc dobře víš, ne jako klient ale jako přítel, že brokolici nepozřu. Jo a zítra probereme obal toho alba." zadrmolí na jeden nádech, mávne a zmizí.

Shawn ještě stihne zakřičet ,,děkuju" a pokračuje v přemýšlení.

...............

Zavolat mu, nezavolat mu. Rozhodnutí života a smrti. Zavolat, nezavolat. Zavolat. Ale jak na to? Prostě vytoč číslo a mluv s ním! Pitomče... Vlastně je to docela jednoduchý.
Amy už přes patnáct minut sedí na místě a hledí na telefon položený na konferenčním stolku. Konečně se rozhoupala a vzala mobil do ruky. Z postranní kapsy vytáhla trochu zmačkaný papírek a číslo napsala do klávesnice. Vytočit. Vytáčí to! Co teď?!

,,Haló?" ozvalo se se smíchem.

,,H-haló? Ahoj Shawne...to..jsem já." promluví nervózně.

,,Ahoj Amy! Možná tomu neuvěříš, zrovna jsem ti chtěl jít volat." zasměje se.

,,J-jo, víš Shawne tak mě napadlo..." začne nervózně, bohužel tohle nedomyslela. Neví co říct dál. Začne se rozhlížet okolo sebe jestli ji třeba něco nenapadne.

,,Co kdybychom se sešli v sobotu? Společně něco podnikneme a..."

,,Jo! Souhlas!" vyhrkne nervózně a rozejde se po pokoji. ,,Auu. Sakra." zakleje do telefonu.

,,Co je? Stalo se něco?" Z telefonu byl slyšet ten nepatrně starostlivý tón.

,,Ale to nic. Jen jsem si nevšimla židličky která stojí uprostřed pokoje." uchechtne se. ,,Vždyť víš, jsem nemehlo." povzdechne si a lehne si na postel.

,,Určitě to není tak hrozné jak říkáš. Vyzvednu tě v sobotu okolo jedné? Vyhovuje?"

,,Jasně...vyhovuje." Ještě že Shawn nemůže vidět, jak se culí.

,,Dobře, už se moc těším." dodá Shawn.

,,Já taky, moc."

,,Tak se zatím měj princezno."

,,Z-zatím." Vydechne překvapeně. Co se to právě teď...co to řekl? Princezno? Jako by se jí roztékály tváře. Princezno. Vážně jí řekl princezno. Tak jí..naposledy říkávala máma. Od nikoho jiného to neslyšela a proto jí to tolik zahřálo u srdce...