Cesta za láskou

19. kapitola 💋

Tato kapitola je věnována RannaRosavTrave.

Z pohledu Karol

Z mého spánku mě probudila Valentina, která na mě volala z kuchyně ,,Karol pojď dolů jestli chceš večeřet" otráveně jsem se zvedla z postele a sešla do kuchyně všimla jsem si, že s někým telefonuje ,,Hned bude dole" ,,Já už tu jsem" upozornila jsem na sebe ,,Počkej chvilku" dala si mobil od ucha a přikryla sluchátko ,,To je Michael potřebuje s tebou mluvit a nemůže se ti dovolat" ,,Nevšimla jsem si, že bych od něj měla zmeškaný hovor" ,,Chceš s ním mluvit?" ,,Jo dej mi ho" ,,Tak jo předávám ti jí" podala mi telefon a ja si ho přiložila k uchu.

Hovor

,,Ahoj Michaeli, potřebuješ něco?" ,,Potřebuju si s tebou vážně promluvit, ale nemůžu protože mi nezvedáš mobil" v tu chvíli moje srdce vynechalo jeden úder ,,Ruggero?"
,,Jsi překvapená, že to jsem já?" ,,A nemám být? Valentina mi řekla, že se mnou chce mluvit Michael a ne ty?" ,,Protože kdyby ti řekla, že volám já, odpověděla bys jí ať mi poví, že nejseš doma. Nemám pravdu?" Musím uznat, že v tomhle se nemýlil, protože jsem s ním nechtěla mluvit. Proč? Důvod je jednoduchý. Ubližovalo mi slyšet jeho hlas. Jenomže teď jsem ho měla na telefonu mozek mi říkal ať okamžitě zavěsím a srdce tvrdilo přesný opak a já nevěděla kterou část poslechnout ,,Jsi tam?" ,,Jo jsem tady" ,,Neodpověděla si mi! Mám pravdu?" ,,Musím uznat, že máš pravdu" ,,Tak vidíš" ,,O čem chceš mluvit?" ,,O nás dvou" ,,Tak to nemáme o čem mluvit" ,,Karol" ,,Co je?" ,,Miluju tě! Už jsi zapomněla?" ,,Na co jsem měla zapomenout? Na to, že se budeš ženit? Na to, že jenom myšlenka na tvou svatbu s Cande mi do srdce zapíchne tisíc nožů! Řekni na tohle jsem měla zapomenout?!" cítila jsem jak mě v očích opět začaly pálit slzy ,,Já si, ale Cande brát nebudu" ,,Že ne?" ,,Ne" ,,A co ten prsten?" ,,Co s ním?" ,,Proč si ho vůbec měl v té kapse?" ,,Jen tak" ,,A to ti mám věřit, že nosíš jen tak po kapse zásnubní prsten?! Víš co nevěřím ti! Hrozně moc bych ti chtěla věřit, ale nemůžu! Nejde to! Sbohem" se slzami v očích jsem zavěsila.

Konec hovoru

Mobil jsem odložila na stůl a zadívala se do výhledu na Paříž. Stále jsem nemohla uvěřit tomu jak jsem mu mohla věřit. Potvrdilo se přísloví, že láska je opravdu slepá. Celou dobu jsem měla nasazené růžové brýle proto jsem ho viděla jen v nejlepších barvách a celé to byla lež. Nikdy mě nemiloval celou dobu mi jen lhal a já už v tom nechtěla pokračovat. Doufala jsem, že bude s Cande šťastný. On už našel svou životní lásku a já měla najít tu svou, i když to bolelo musela jsem přijmout realitu, že my dva zkrátka nemáme být spolu ,,Zlobíš se?" Vyrušila mě z přemýšlení Valentina ,,Jistě, že ne chtěla si pro mě jen to nejlepší, i když si se spletla, ale mýlit se je lidské. Nechtěla si mi ublížit, tak proč bych se na tebe měla zlobit?" ,,Takže je všechno v pohodě?" ,,Jasně, že je. Něco mi, ale musíš slíbit!" ,,Cokoliv!" ,,Už žádné takovéhle podrazy! Slibuješ?" ,,Slibuju" naslinila si dva prsty a ukázal je jako přísahu ,,Teď bych si dala tu večeři" ,,Já taky" nandala na stůl lasagne a s chutí jsme se pustily do jídla.

Tak moji milí máte tu další kapitolu. Měla vyjít už dneska ráno, ale půlka se mi smazala. Doufám, že se vám kapitola líbila. Příští týden plánuju vydat kapitolu u knihy ,,Luna a Matteo".
Omlouvám se za případné chyby. Přeji vám hezký zbytek víkendu.

Vaše Val