Queen ♛

♛22♛

Slunce už dávno zapadlo za obzor ale já se nemohla hnout z místa. Připadala jsem si tam tak krásně. Jakobych byla se vším smířená. Jakoby mi nic nemohlo ublížit. Jakobych měla žít věčně. Po několika minutách se ale začalo ochlazovat a tak jsem byla nucena slézt a vrátit se zpátky ke klukům. Šla jsem po pláži a cítila v sobě vztek. Ani nevím na co přesně jsem byla naštvaná. 

,,Už můžeme jít?" zachraptěl za mnou někdo. Prudce jsem se otočila a setkala se s párem smaragdových očí. 

,,Co tu děláš?" nadzvedla jsem jedno obočí. 

,,Opravdu si myslíš že bych tě tu nechal samotnou?" uchechtnul se a rozešel se k zaparkovanému autu. Rozešla jsem se za ním a sedla si na místo spolujezdce. Po celou dobu cesty bylo ticho ale ve mě to příšerně vřelo. Jakmile auto zastavilo v garáži, vyběhla jsem z něho. Mé kroky vedly okamžitě do lednice. Musela jsem si dát něco na nervy a zmrzlina mi přišla jako nejlepší nápad. 

,,Už jste se vrátili jo?" zasmál se Liam z obýváku. Periferním viděním jsem viděla jak se zvedá a jde do kuchyně. 

,,Tak jak bylo?" mrkl na mě. Svraštila jsem k sobě obočí a věnovala mu né moc pěkný pohled. 

,,Co je?" zvedl ruce v obraném gestu. 

,,Nic" zavrčela jsem a vzala si z poličky lžíci kterou jsem následně zabodla do hromady zmrzliny. 

,,Harry ti něco udělal?" zamračil se tentokrát i on. 

,,Ne. Nech mě být" chtěla jsem odejít ale jeho silná paže mi v tom zabránila. 

,,Je mi to líto. Ať se stalo cokoliv tak mě to mrzí a spraví se to" pousmál se a ve mě se něco dralo na povrch. 

,,Tebe to mrzí!?" zakřičela jsem a práskla se zmrzlinou o linku. 

,,Víš co mrzí mě!? Že kvůli tobě a ostatním nemůžu být se svou mámou!" můj křik přilákal i ostatní obyvatelé tohoto domu kteří si to nemohli nechat ujít. 

,,Seru na tvou lítost! Nikdy jsem vás neměla potkat! Nikdy jsem se s váma neměla začít bavit! Nikdy!" z očí se mi spustili slzy a já začala mít pocit že nemůžu dýchat. V oblasti žaludku jsem cítila obrovský tlak jakobych tam měla provaz který se čím dál víc utahoval. 

,,Dala bych cokoliv za to abych do Harryho tenkrát nevrazila! Abych s váma nešla do té kavárny!" musela jsem se přidržovat linky jinak bych asi spadla. Do mého mozku se nedostávalo díky mým vzlykům dost kyslíku. 

,,Dala bych cokoliv za to abych vás nemusela znát!" spadla jsem na kolena. Bylo mi to jedno že na mě zírají. Opřela jsem se zády o linku a snažila se normálně dýchat. Nešlo to. Nevím proč jsem to všechno řekla. Nebyla to pravda. Ale bolí to. Všechno to tak hrozně bolí. 

,,Cassidy" někdo položil ruku na mé rameno. 

,,Nechte mě být!" zakřičela jsem tak hlasitě že mě museli slyšet až v městě. 

,,Běžte pryč! Chci být sama! Nehci tu být! Chci pryč!" nehty jsem si zarývala do paží a připadala jsem si jako nějaký psychopat. Brečela jsem, křičela jsem a třásla se jakobych byla někde na ledovci. Nevím jak dlouho jsem seděla s tváří schovanou ve svých dlaních ale uklidnila jsem se. Začalo se mi lépe dýchat a můj mozek začal znovu pracovat. Až teď mi začalo docházet co všechno jsem jim řekla. Proč jsem jim to řekla? Tohle jsem jim nechtěla říct. Otevřela jsem své oči které byly slepené slzami a párkrát zamrkala. Skoro nic jsem neviděla jelikož jsem asi hodinu tlačila své dlaně do mých očí. Začala jsem vidět siulety. Siulety sedící na zemi kolem mě. Protřela jsem si párkrát oči než jsem viděla dost jasně. Kolem mě seděli kluci. Všichni měli na svém obličeji starostlivý a soucitný pohled. 

,,J-já" nadechla jsem se trhavě a Louis mě přerušil. 

,,Na" podal mi bílý kapesník do kterého jsem se vysmrkala. Vzala jsem si další a začala si s ním utírat slzy které se mi opět začaly kutálet po obličeji. Tentokrát to ale byly slzy smutku. Smutku z toho že jsem na ně tak křičela. 

,,Omlouvám se" popotáhla jsem a znovu se vysmrkala. 

,,To nic" šeptl Liam a objal mě. Netrvalo dlouho a objali mě i ostatní. Všichni jsme seděli na zemi a objímali se. To bylo poslední co si pamatuju předtím než jsem vyčerpáním usla.