ČARODĚJKA GINGER

Mlat

Z hrany skály a světů, po rozmluvě s mistrem, jsem se vrátila na statek za ostatními. Potřebovala jsem je. Bez vysvětlování jsem vlezla na postel Stroma, do jeho náruče, a rozbrečela se. Vyčerpaná, šílená a bez schopnosti uchopit smrt jsem se oddala plně zoufalství, které se dralo napovrch. Plakala jsem za sebe, i za své bratry, kteří byli vnitřně příliš tvrdí, aby daly najevo své emoce. Svírala jsem Stroma a on držel mne. Nejistě, jako by se bál mého pláče. Pak mne objal někdo druhý. Třetí. Další. Hladili mne, konejšili. A já řvala jak malá holka dál. Za nás všechny. Dlouho do noci, dokud mne žal nevyčerpal natolik, že jsem únavou usnula.

Ráno jsem se probudila ve své posteli. Slunce vycházelo jako každý den, nijak jej nezajímala smrt jednoho z nás. Byl nový den a s ním nová práce, kterou bylo třeba udělat. A po něm přišel další den. Bez omluv či vysvětlení. Den za dnem, práce za prací. Tak se otočil týden, měsíc, druhý. Zahrada i pole zrálo, bylo třeba každé ruky. Kosit obilí, vázat jej do snopů aby vyschlo a na mlatě z něj vymlátit zrno.
Mohlo se zdát, že jsme zapomněli že nás bývalo osm. Ale to nešlo. Každý večer, když jsme uléhali na hůře, jedna z postelí zůstávala prázdná. A stejně tak zůstávala bolest. Jen postupně otupěla.
Ale život sám šel dál. Chlapci mezi sebou vyvolili nového stárka, Lišáka. To on teď řídil práci a rozsuzoval spory. Ač to vše šlo zdánlivě mimo mne. Pozapomněli na mne. Uzavřeli se i před sebou. Kruh bratří se rozpadl. Pro smrt, pro množství práce se sklizní. Žádné jejich večerní debaty o kouzlech,  žádné Kundě na ponižování, jen statek jak ze skanzenu a práce dělána po staru, ručně.
A to až do jednoho večera. To už byla většina sklizena, zbývaly jen drobnosti. Stárek si mne nechal zavolat. Že mám okamžitě přijít pod stodolu na mlat, aby se mnu probral něco důležitého přede všemi. Nechápala jsem o co jde. Po tak dlouhé době, co mne nechali být. Skoro jsem věřila, že je můj žalostný pláč odstrašil. A najednou mne předvolávají. O co jde? Jaký naschvál chystají? Chtějí mne potrestat? Ale za co?
"Co jsem provedla?" zeptala jsem se stárka hned, když mne k němu dovedli.
"Postav se doprostřed!" přikázal Lišák a ukázal na střed mlatu. Poslechla jsem a vstoupila mezi ně. Očima jsem těkala z jednoho na druhého. Tvářili se příliš vážně, přísně.
"Klekni! Kundě!" přikázal stárek. ¨
Kundě! Tu přezdívku jsem neslyšela víc jak měsíc.
S povzdechem a vědomím, že mne čeká výprask jsem poslušně klekla.
Někdo mi hodil na hlavu pytel a strhl na zem. Nebránila jsem se, jen zakňučela, jak mne jeho váha přimáčkla k podlaze.
"Bratři," promluvil Lišák slavnostně, "starali jsme se o ni celý rok, poctivě ji řezali a zušlechťovali. Je to pravda?" zeptal se ostatních.
"Ano," odpověděli sborem.
"Teď tu leží na mlatě! Je čas z ní vytlouct plevy. Vytlučme z ní zbytek toho rozmazleného kunděte, co přišlo mezi nás!"
Jen jsem vykvikla překvapením, když začali.  Tloukly mne, šťouchali, ale ne s obvyklou zlomyslností, snahou co nejvíce mi ublížit. Bolelo to dost, ale na vlastní kůži jsem věděla, že umí být mnohem tvrdší.
Někdo mne začal lechtat a já se v protestu pokusila vytrhnout. Marně, byli silní a v přesile.
"Počůrám se," vyhrožovala jsem jim, ale o to více se snažili. Slyšela jsem jejich smích, i svůj.
"Stačí!" konečně je zastavil Lišák jen chvilku před tím, kdy bych naplnila svou výhrůžku.
Někdo mne zvedl a postavil. Strom mi sundal z hlavy pytel.
"Vytloukly jsme z ní konečně to Kundě?" zeptal se stárek.
Chlapci přikývli.
"Je to tak! Malé Kundě je konečně pryč!" přisvědčil spokojeně Lišák. "A té," ukázal na mne, "Jak ji budeme říkat? Přivedl jsi ji mezi nás Strome, je to teda na tobě!"
Všichni pohlédli na něj. I já. Ač jsem zatím vůbec nechápala, co se tu děje. Kam tím vším směřují.
"Zázvor!" odpověděl Strom. Zněl slavnostně. To jméno musel pro mne mít připravené již chvíli.
"Dobře," přikývl Stárek a prohrábl mé rezavé vlasy. "Dostatečně trefné! Dostatečně dobré pro to, co jí ještě čeká na černém statku! Zázvor?" otočil se ke mně. "Zázvor!" zopakoval silněji a někdo mne šťouchl do žeber, než jsem si uvědomila, že jde o mně.
"Ano?" nejistě jsem odpověděla na nové oslovení.
"Jako zdejší stárek tě přijímám mezi dospělou chasu! S právy i povinnostmi jsi od této chvíle rovna každému z nás! Nikdo už nemá právo tě jakkoliv ponižovat! Příkoří spáchané tobě, je příkoří spáchané na celé chase. Máš právo pít víno! Máš právo svádět kluky!" mrkl na mne, aby mi připomněl, co jsem zkusila na něm jako malé Kundě. "Máš právo a povinnost projevit vlastní názor! Máš právo a povinnost projevit nesouhlas! Máš právo i povinnost nést důsledky svých rozhodnutí již bez naší ochrany. Vítám tě mezi námi!" podal mi ruku. Nejistě jsem ji stiskla. Nechápavě jsem se při tom rozhlížela po ostatních. Ale to už se na mne radostně vrhl zbytek. Sevřeli mne mezi sebe, plácali po zádech a smáli se, že jsem sotva popadala dech, jak mne mačkali.
"Je čas slavit!" přidal se k všeobecnému veselí Lišák. "Dnes budeme všichni pospolu pít víno, jak se na chasu sluší! A tancovat, když už jsme tě přijali mezi nás!"

Tancovala jsem s každým z nich. Pila víno a úplně opilá jej pak zvracela, k všeobecnému veselí chasy, na dvoře. Ale byla jsem šťastná.