ČARODĚJKA GINGER

Dívka

Zítra ráno dostane starost o světnici i vaření někdo jiný, ale tu noc stále patřila mně. Rozžala jsem lampu a rozhlédla se po kuchyni. Znovu jsem ucítila hlad, ale ten musel počkat.
Prohrabala jsem skříň v rohu a našla pruh látky na košile. Z poličky sundala šití a nůžky. Do rána bylo málo času. Většinu noci jsem šila při petrolejce. Jeden drobný steh za druhým.
Brzo k ránu, ještě za tmy jsem vyklouzla ze světnice k rybníku. Musela jsem ze sebe smít zápach ovčína. Krajinu svíral ledový chlad mlhy a jinovatky. Chvíli mi trvalo, než jsem se přesvědčila vlézt do vody a vykoupat se. Pak jsem vymáchala i košili. Celá promrzlá a nahá jsem se vrátila do světnice zatopit.
Třásli se mi ruce a trvalo chvilku, než se oheň rozhořel. Příště musím nejdříve zatopit! Usmála jsem se té myšlence. Bylo v ní přesvědčení, že tu zůstávám.
Košili jsem sušila nad kamny, když jsem připravovala ranní kaši. V malém zrcátku co viselo na stěně jsem se učesala a zapletla si vzadu dva krátké cůpky. Ta odhodlaná tvář, která se na mne dívala z lesklé plochy, byla jednoznačně dívčí.
Když nahoře zazněli první kroky, rychle jsem na sebe oblékla ještě lehce vlhkou košili a sukni, kterou jsem přes noc ušila.
Vůně kaše se nesla domem, ta je přesvědčila sejít dolů.
"Dobré ráno, bratři," přivítala jsem je s uctivě s úklonou i úsměvem do nového dne.
"Co tu děláš?" ozval se v protestu hoch rezavé kštice. Vzpomněla jsem si na jeho jméno, říkají mu Lišák.
"Připravila jsem vám snídani. Pojďte jíst ať kaše nevychladne. Potřebujete nabrat sílu na dnešní práci," pozvala jsem je ke stolu a pohlédla na stárka.
Přikývl, i když nejistě. Přemýšlel co dělám a kam tím vším mířím.
Většina nejistě přikývla, ale než se pohnuly ke stolu, zastavil je Lišák.
"Nemáš dovoleno být v kuchyni!" protestoval.
"To není pravda!" ohradila jsem se. "Jediný příkaz který jsem dostala, zněl odevzdat kalhoty! Ten jsem splnila! Zavřít mne v ovčíně, nebyl příkaz pro mne! Nikdo mne nezbavil starosti o kuchyň, je to tak?" optala jsem se stárka.
"Je," přikývl.
Rozhodla jsem se zajít svou obhajobou dál. Obrátit to a zrušit pochybnosti že sem nepatřím.
"Všem se vám chci omluvit, mí bratři, že jsem po dva dny neplnila svůj úkol. Že jsem vám nevařila. Omlouvám se."
"Ale vždyť jsi byla zavřená v ovčíně," protestoval Strom.
"Každý úkol má své překážky, přesto je třeba je plnit!" nesouhlasila jsem.
"A víš jaký je trest za dva dny neposlušnosti?" ušklíbl se pochybovačně Lišák.
"Nevím," přiznala jsem.
"Výprask!" prozradil výhružně.
"Pak prosím," šeptala jsem, ale hlas se mi stejně zlomil pláčem, "Prosím o výprask!"
"Pojďme jíst," utl rozhovor stárek. "Máme hodně práce!"
Seděla jsem na konci stolu a jedla kaši. Jindy hlasitá a veselá snídaně byla tichá. Každý si všímal jen své misky a svých myšlenek. Většina z nich se snažila pochopit co se stalo. Stejně mlčky se pak rozešli po své práci.

Vařila jsem oběd, když za mnou přišel stárek.
"Nemůžu tě potrestat za to, že jsme tě zavřeli do ovčína!" přešel přímo k věci.
"Musíš! Prosím!" otočila jsem se k němu.
"Je to zbytečně kruté," protestoval. "Výprask znamená..."
"Nechci to vědět!" přerušila jsem jej. " věděla jsem, že bych dostala strach. "Ale musíš to udělat!" Hlas se mi opět zlomil do pláče.
"Proč?" nechápal.
"Naplníš pravidla! Většina pocítí svůj díl viny na mém trestu. Nepřiznaný, přesto drobný závazek vůči mne. Možná i lítost." vysvětlila jsem napůl v pláči.
"Je to manipulace. Chceš v nich vzbudit pocit viny!" pochopil.
"Ano," přiznala jsem se. "Jsem tu krátce abych znala lepší způsob!" Byla to snaha o omluvu.
"Dobře, ani já nevím jak to udělat jinak," přiznal stárek. "Ale lépe když budou cítit lítost než vztek. Z lítosti se vykoupí!" přikývl.
"Když mne nepotrestáš, budou mi to klást za vinu, možná i tobě. Proto tě žádám o trest."
"Je to tvůj dluh vůči nim. Ale ten splatíš svou bolestí. Však pamatuj že to byla tvá prosba!"
"Vím."
"Přijmi s láskou své bratry a oni přijmou tebe!" poradil mi na odchodu.