ČARODĚJKA GINGER

Hroby

Zima se prehoupla v jaro a kundě i podškůbek se stali součástí statku. A jaro přešlo v léto. A s tim přišel i neklid mezi nás, studenty na černém statku. Brzy prijde mistr a jeden z nás zmizí. A na planině za pastvou přibude další hrob. Bez kříže a bez označení. Jen obdélník hlíny. Tehdy jsem se o nich opravdu dozvěděla. Měla jsem dojem, že mi o nich řekli kluci uz dříve, ake dříve jsem to nevnímala. Nějak jsem to nepobrala. Možná proto, ze dříve se to mne samotné netýkalo. Až to léto, když se blížil odchod dalšího z nás. Protože tentokrát jsem ho mohla být i já.
Přišla jsem za Medvědem. Byl tu nejdéle a byl teď ještě vice mlčenlivý, než kdy před tim. Věděla jsem proč. Většinou si mistr vzal stárka. Byl nejpravděpodobnější kandidát na souboj s mistrem.
"Ty hroby?" optala jsem se. "Viděl jsi je? Byl jsi tam, za pastvinou?"
"Ne! Tam se nesmi! To misto patri mistru a smrti!"
"Kolik jich přibylo loni?"
"Jeden! Každý rok je to jen jeden!" odpověděl napůl nepřítomně.
"Víš to jistě?" naléhala jsem.
"Takový je zdejší řád!" odpověděl.
Najednou jsem pocítila naději. Lisak a Strom. Lišák prohrál svuj život, kdyz mne nedokázal porazit. A Strom mohl vyhrát. Mohl byt ze školy propuštěn! Ale možná jdou hroby dva. Nebo v jednom hrobě leží dva mrtvi. Já změnila pravidla i zdejší řád! A ne jednou. Možná jsem způsobila smrt jednoho z nás.
Pod dohledem mistra jsem bojovala o život s Lišákem. On prohrál a byla jsem to já, kdo jej poslal do pekla. Ale možná jsem zabila i Stroma. Změnila jsem pravidla. Změnila jsem tolik pravidel a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, kam to povede. Možná jsem zabila i Stroma tím, že jsem změnila pravidla.
"Musim tam!" rozhodla jsem se.
"Tam se nesmí! Mistr hroby hlídá!" pohlédl Medvěd nesouhlasně na mně. "To misto patri mistru!"
Přikývla jsem.
Patří mistru, ale přesto tam budu muset jít. Až prijde správná chvíle. Pokud tam někde ležel Strom, byla jsem přesvědčená, že to poznám. A pokud ne, možná je někde venku. Strom byl silný, mohl porazit mistra.

Mistr hroby hlídá. Je to jeho místo. připomínala jsem si každý den slova Medvěda. A čekala jsem, kdy mistr přijde na statek.  Občas přicházel a učil některé ze studentu sám. Obcas přišel a zavřel se do četné komnatlty a cele hodiny tam byl sám.
Trvalo to skoro další měsíc, než se mi naskytla příležitost. Než jsem zaslechla, ze v černé komnatě přechází těžké kroky.
Dala jsem klukůmsnídaní na stůl a vytratila se ze statku.
Spěchala jsem nahoru za pastvinu. Stačí mi jen chvíle a má magicka schopnost a naleznu loňský hrob. I když možná že mistr zapečetil hroby kouzlem! Možná mne objeví i tak a budu to já, kdo tento rok zaplatí peklu za mistra. Ale jakmile jsem se rozhodla, uz jsem se nehodlala vzdát.
Nejdříve jsem chtela vzit sebou lopatu. Ale bylo by to moc prace a nevrátila bych se vás. Navic jsem nebyla připravená vykopat mrtve. Budu muset opět proniknout kouuly mistra. Jako loni.  
Věděla jsem, že to místo musel zakrýt svou magií. Tolik mrtvých, celá století co tu škola stojí, to musí být těžké břímě i pro mistra. Místo plné křivd, loučení a slz.
Tak silné místo bychom cítili.
Bylo pevně svázané se statkem i s námi všemi. Leželi tam naší přátelé.
Přešla jsem pasrvinu a hned jsem pocítila silnou záplavu smutku, až zoufalého loučení.
Byla jsem tam!
Žádné ochranné kouzlo, nic mi nebránilo vstoupit. Přede mnou byl neoznačený hřbitov černého statku.
Hroby zarostlý plevelem a trávou stokrát prepasenou ovcemi. Občas se dal tušit obdélník vyboulené hliny, ale byla to více představivost, než skutečně zřejmý hrob.
Tedy až na jeden.
Čerstvé vykopaný obdélník s hromadou hliny navrstvené vedle. Letošní hrob byl už vykopán.

Rozeběhla jsem se zpátky k statku. Dveře černé komnaty byly pootevřené, ale uvnitř nikdo nebyl. Byla prázdná. Už bylo po všem.
Ve světnici chladla snídaně, nikdo se jí ani nedotkl.
Vyběhla jsem nahoru po schodech.
"Medvěde?" zašeptala jsem přidušeně.
Seděl na posteli bledý a vyděšený.
"Sýček!" zašeptal v odpověď.
A víc říkat nemusel.