ČARODĚJKA GINGER

Ranní město

Bylo ráno. Ještě před hodinou se zdálo město skoro opuštěné a najednou se naplnilo množstvím lidí kteří směřovali za svými každodenními povinnostmi. Dospělí pospíchali do práce, děti do školy.  Ten zdánlivě chaoticky ruch měl svůj skrytý řád v každodenním opakování.
Slunce vycházelo nad střechy a nahlíželo do ulic, aby v jedné z nich spatřilo bosou ženu v urousané sukni a režné košili. Seděla na hraně kašny, vedle ní ležel blok a pastelky. Sledovala ruch okolo s vnitřním úsměvem toho, kdo se povznesl nad ten každodenní shon. Ona nikam nepospíchala. Nemusela.
Věděla že všechen ten ruch je jen krmení obrovského pavouka řádu, udržování zdánlivé neměnnosti, tvrdohlavá stagnace. Ve skutečnosti nikam nejdou, nesměřují! Je to jen chvění mezi domem a prací. Chvění chyceného zámotku, iluze pavouka řádu.
Oproti tomu žena sedící na hraně kašny letěla životem jako pták. Bez těch zdánlivých jistot, které byly většinou jen okrášlené okovy, se nesla s neobvyklou lehkostí. Poslední svobodná bytost.
"Ahoj," zamávala čarodějka Moně, která spěchala v kruhu svých spolužaček do školy. Ta ji pozdrav  vesele oplatila.
"Kdo je to?" podivila se jedna z jejích kamarádek.
"Čarodějka," vysvětlila prostě dívka.
"Vypadá trochu jako šílená?" zhodnotila třetí.
Mona přikývla.
"Čarodějky jsou vždy divné."
"To ona tě přesvědčila vypnout mobil? A teď se ti ani nedá dovolat!" optala se jízlivě první, stále se ohlížejíce přes rameno.
"A nosit sukně?" přidala se třetí. "Vypadáš jako její mladší sestra."
"Nosím sukně protože chci. A ano, proto mam vypnutý mobil," protestovala i přikývla Mona.
Dívka dávno zmizela v prostorné budovy školy, ruch města polevil, když se čarodějka zvedla. Rozeznala ve vzoru odlišnost a vydala se k ní. Něco bylo jinak, než mělo být.
U jedné ze zahrad stálo několik opozdilců, zapomněli na svou cestu a spěch v úžasu nad rozkvetlou jabloní. Její květy byly tak křehce růžové a neskutečně zářivé.
Až na to že lidé lapení pavoukem si nevšímají věcí okolo. A podobných jabloní bylo v ulici mnohem víc, ale těch si nikdo nevšímal. U nich nikdo nestál.
Ginger nalezla branku a protáhla se do předzahrádky. Několikrát zkoumavě obešla kmen stromu. Hledala v koruně mezi růžovými kvítky.  Muselo tam být něco dalšího. Něco co nechtělo být viděno.
Čarodějka zaslechla zvonivý smích. Hrálo si to s ní. To nebyl přírodní duch místa, ani víla jabloně, ale něco mnohem rozmarnějšího.
Konečně spatřila malá pichlavá očka.
"Elfie," zašeptala překvapeně. "Jak jsi se dostala do lidského světa?" prohlížela si ji překvapeně.  Nebyl to první tvor ze zásvětí kterého viděla. Loni trávila část zimy ve společnosti liščí víly tulačky.  Ale cesty mezi světy byly dávno uzavřeny. a jen opravdu dobří šejdíři znali své stezky a brány o kterých žárlivě mlčeli.
"Musíme tě dostat odsud!" pohlédla na křehké stvoření.
"Což  nebude snadné," povzdechla si zamyšleně. Nechtěla použít sílu čarodějky. Musí ji nalákat.

Když se Mona vracela ze školy v kruhu spolužaček, vyrušilo ji zavolání. Ginger sedící stále na hraně kašny na ni naléhavě zamávala rukou špinavou od barevných pastelů.
"Potřebovala bych pomoc," zavřela svůj skicák.
"To tu na mně čekáš celé dopoledne?" podivila se dívka.
"Ano," přikývla čarodějka.
"Ale co kdybych šla jinudy?" namítla
Ginger se tomu usmála.
"Dnes by jsi určitě nešla."
Ale to už se čarodějka zvedla, uchopila Monu za ruku a táhla ji k zahradě s jabloní. Bez okolků vlezla i s dívkou za plot.
"Nádherně kvete," usmála se dívka zasněně.
"Jsi všímavá," přikývla sarkasticky čarodějka, " ale cestou jsme minuly alespoň tucet podobných jabloní a těch sis vůbec nevšímala. Je to něčím jiným, v koruně je Elfie - Elfík!"
"Kde?" zvědavě hledala Mona.
"Nemůžeš ji vidět. To dnes už skoro nikdo. Zvláště když si to nepřejí. Zvedni ruce a chytej ji, já ji přivolám."
Postavila se Ginger za dívku a jemně zpěvavě notovala nápěv, lákala zvědavou bytůstku.
Vzduch se zavlnil. Ve větvích cosi neslyšně popolétlo. Ostré drápky pařátků se zachytily kůry a pichlavá tmavá očka shlédla dolů. Naklonila hlavičku, viděla dole stát nějakou dívenku. Nevinou naivní dívenku, stejně zvědavou jako byla ona sama. Zvedala k ní ruce. Tvoreček se zapitvořil, pak se rozmarně zavrtěl a sklouzl dolů. Ve spirálách slétla k dívce.