Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

Sebastian...

,,Pusťte ho kurva!" křičel jsem na muže, jež jsem viděl naposled v pěti letech. Na muže, jež zabil tátu. A teď... Teď mi chce vzít toho druhého.
Zase ten stejný obrázek, jako předtím. Ale teď jsem tu místo táty Erena já. Já teď koukám na tátu Leviho, jak bezbraně klečí a piká za moje chyby.
Ano...moje...

Asi před týdnem mi ruplo v bedně. Zabil jsem holku, která mi chtěla pomoct. Holku, která o mně věděla. Holku, kterou jsem měl rád.
Táta mi říkal, ať se radši držím dál. Že by to nemuselo dopadnout dobře. Ale já se nedal... Měl pravdu...
Tvrdohlavost jsem zdědil po tátovi, který za mě kdysi položil ,život'.
A proto jsme teď tady. Kvůli tomu, že jsem debil, co se neumí ovládnout.

,,Sebastiane... Pokazil si to... Táta bude zklamaný..." řekl postarší muž.
Hned na to škubl hlavou osoby, která pro mě byla nejdůležitější ze všech.
,,Promiň tati," šeptl jsem už mrtvému tělu.
Hned na to mě popadly dvě silně ruce a položily mě na kolena.
,,Achjo... A já tě začínal mít rád..." prohlásil před tím, než jsem uviděl tmu.
Zabila nás má hloupost.

Ta tma pomalu ustupovala a já nevěděl, co se děje. Však mě zabili...
Možná nebe? Ne... Tam já nepatřím...
Byl jsem v místnosti. V pokoji. V mém pokoji...
Ležel jsem v posteli. Posadil jsem se a rozhlídl.
Opravdu... Jsem doma.
Sen to nebyl. Nemohl být. Jsem mrtvý.

,,Sebastiane. Ty pako líný. I když si po smrti, zapomeň, že se budeš jen válet," promluvil chladný, avšak milující hlas a já hned věděl, o koho jde.
,,Kde to jsme?" zeptal jsem se. Chtěl jsem jasnou odpověď, ale přesně jsem věděl, co odpoví.
,,Doma," Bingo!
Sám tu byl teprve chvíli, takže pochybuju, že se tu stihl rozhlédnout. Možná tu čekal celou dobu. Možná věděl, že se za chvíli k posmrtné pauze přidám.
,,Ani jeden by jste tu neměli být..." hlesl hlas někde za tátou.
Ten hlas jsem poznal také, jen jsem nevěřil, že ho ještě uslyším.
Táta se za hlasem otočil. Stál tam a koukal někam do další místnosti.
Já kvůli špatnému úhlu pohledu, nic neviděl.

,,Erene..." hlesl můj otec a hned na to se snesl na kolena.
Přímo před něj si klekl táta Eren. Nevěřil jsem svým očím.
Hleděl jsem na něj jako na svatý obrázek... Teda dokud se nezačal líbat s tátou Levim. To jsem radší přesunul pohled ven z okna.
Nic jsem neviděl. Jen bílo. Za okny se už nerozprostíral les, ale bílé světlo.

Někdo mě náhle popadl za ramena, prudce otočil a přitiskl k sobě.
,,Vyrostl si..." zašeptal Eren a mně se nahrnuly slzy do očí.
,,Nečekaně..." zabrblal jsem mu do hrudi. Konečně mám zas oba rodiče. Je mi jedno, že jsme mrtví. Jsme spolu...to je hlavní.
,,To samé jsem kdysi řekl tátovi i já," zasmál se trochu a dál pevně mě držel.
,,Erene...kde to jsme?" odpoutal ho ode mě hlas druhého táty.
,,Ehh...nejspíš nebe. Co já vím..." řekl s úsměvem.
,,Je to tu ale stejné... Jen venku nic není," posadil se vedle na postel.

Chvíli jsme tam ještě jen tak klábosili. Pak ale oba odešli s tím, že si něco musí zařídit. Asi si mysleli, že jsem úplně blbej a nedojde mi, co budou dělat, ale bohužel už mi není pět...
Neřešil jsem to. Byl jsem rád, že uvidím zas tátu Leviho se usmát.
Plácl jsem sebou na postel, složil ruce za hlavu a zavřel oči.
Je fajn, mít zas rodinu pohromadě...

Guys...definitivní zakončení. Nakonec je tedy šťastné...(snad).
Doufám, že se líbí.
Chci moc poděkovat za tak vysoká čísla u těchto dvou ff. Je to pro mě velký úspěch a motivace k dalším pracím😘
Děkuji💕