Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

29.

Vešli jsme do budovy. Potichu jsme našlapovali, ačkoli bylo jasné, že o nás už věděli. Mikasa šla vedle mě. Hannes a Pixis za námi a Sasha s Conniem úplně jako poslední.
Z pozarohu se ozvalo šustnutí. Napadlo mě se schovat a počkat, až osoba přejde, ale my tady nejsme na tajné misi. Přišli jsme zachránit ,život' dítěte.

,,Aaaa... Tak jste teda opravdu přišli," ozval se posměšný hlas za námi a my všichni se otočili za ním. Stál tam vysoký muž v tmavě šedém hábitu a kolem krku měl nějaké zlaté cetky. Vypadal jako nějaký pokažený farář. Vedle něj stála vysoká tmavovlasá, na krátko ostříhaná, žena s nějakým deníkem v ruce.
,,Já jsem Nick Langnar," představil se muž a pak se trochu pootočil k ženě vedle něj.
,,A tohle je má sestra Ilse Langnar. Zavedeme vás za Zackleym. Moc se těší... Zvlášť na tebe Jaegere," poválel slova na jazyku. Žena s deníkem přešla od něj k nám a od nás se vydala někam dozadu. Nespouštěla z nás oči. Spalovala nás pohledem a hlídala, abychom neutekli.
Nebylo úniku... Věděli o nás... Nachystali se na nás... Jen jsem doufal, že je Levi v pořádku.

Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat za tím rádoby ,otcem'. Nakráčel si to k jedněm dveřím, za kterými se skrývalo dlouhé schodiště, vedoucí někam do podzemí. Nelíbilo se mi to... Měl jsem nepříjemný pocit...
Každopádně jsem se za mužem hned vydal a ostatní zamnou. Po schodišti nás čekala dlouhá chodba. Celou tu dobu jsem přemýšlel, kdo je sakra ten Zackley... Že by jejich ,páníček'?

Na konci chodby byly poslední dveře, před kterými nás Nick zastavil.
,,Takže... Jaegere. Zackley se na tebe moc těší, takže mu nekaz rasost a dělej co ti řekne," s temito slovy dveře otevřel a mě strčil dovnitř. Než dveře za mnou zavřel, uslyšel jsem Mikasu, jak na mě volala. Dovnitř pustil jen mě. Nikoho jiného.
Byl jsem tu jen já, on a... Nějaký starší vousatý muž, který si válel prdel na nečem, co vypadalo jak trůn. Po pravé ruce byl menší ,trůn' a po levé ještě menší.
,,Jaegere? Dallis Zackley..." představil mi Nick starce.
,,Erenku... Erenku..." postavil se stařec, zamířil si to pomalými kroky ke mně a upíral na mě své zelené oči, schované za tenkými brýlemi.
,,Víš, že zákony se porušovat nesmějí... Že?" mluvil tak srašně přeslazeně. Jako na děcko.
Jen jsem si udržoval chladný pohled. I když Levimu jde líp...

,,Vy mladí... Porušujete zákony pořád, a to se mi nelíbí," přecházel z místa na místo jako největší king.
,,Pak to dopadne tak, že mladí udělají tu největší chybu v životě..." odmlčel se a pak se na mě zamračil.
,,Pořídí si nečisté dítě," prsknul a milost z něj vyprchala.

I když mě jeho slova zaskočila a vyvedla z míry, nedal jsem na sobě nic znát.
,,Víš co musíme udělat? Erenku?" zase navrátil svůj přeslazený hlásek a já začinal mít obavy, že dostanu cukrovku.
Odpověď jsem znal. Ale neměl jsem se k ní...
Protože se ani neuskuteční...
,,Víš?" stále jsem mlčel. Pak se ale zase zamračil.
,,Co musíme udělat, ty jeden malej zmetku!" vyštěl, až jsem se lekl.
Odpověď mi automaticky vyklouzla z úst.
,,Z-zabít ho...ale-"
,,Výborně Erenku...výborně. Příště mi prosím odpověz hned, ano?" skočil mi do řeči.
Přikývl jsem a jemu to naštěstí stačilo.
Stejně jako mně stačilo jen se na něj zaměřit, a dokázal bych mu způsobit takové utrpení, že už by mu nikdo nikdy nepomohl. Jenže by to znamenalo riskovat život mého syna. Leviho. Rodiny...

,,Zackley? Vedu dalšího!" ozval se od jiných dveří hlas.
,,Ale... A proč má na hlavě ten pytel Keithe?" upřel Zackley zrak někde za mě a já měl obrovské nutkání se otočit. Věděl jsem, koho vede. A proto jsem se otočit nechtěl. Nechtěl jsem zjistit, že mám pravdu.
,,Bránil se! Hajzl jeden!" vyštěkl cizí mužský hlas, a chtíč se otočit, mě přemohl.
Mé nejhorší obavy se splnily...