Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

12.

Leviho pohled:

Všechny nezvané hosty jsme měli skoro z krku. Nikdy bych nevěřil, že upíři dokáží spolupracovat s vlkodlaky. Je to divné... Ale hodí se to.

Měl jsem pod rukama jednoho z mnoha, ale jeho poslední slova mě trochu vyvedla z míry.
,,Stejně si ho už ztratil," a pak jsem mu urval hlavu.

Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslel. Když mi to docvaklo, uslyšel jsem křik.
Křik, který jsem doufal, že neuslyším. Kdyby moje srdce ještě bilo, zastavilo by se.

Otočil jsem se na Erwina, který zrovna oddělil jednomu mladýmu horní čelist od spodní.
Ten to slyšel taky. Podíval se na mě a naznačil, že tam mám rychle běžet.

Nevím, proč jsem čekal na Erwinovo svolení... I kdyby mi ho nedal, běžel bych tam.

Rozběhl jsem se jak nejrychleji jsem mohl a, ano...bude to znít divně, modlil se k Bohu, abych přišel v čas.

Po cestě jsem zahlédl doškubanou Mikasu, která měla na práci dva mladé. Jednoho bez ruky a druhý byl už skoro bez hlavy...

,Erene prosím vydrž.'

Doběhl jsem na místo a uviděl něco, co jsem nechtěl
,,Erene!" zakřičel jsem na skoro mrtvého Erena v naději, že když mě uslyší, trochu to pomůže.

Než jsem však stihl něco udělat, ozval se zvuk, který mi zůstane v hlavě dokonce života.

Doufal jsem, že křuplo něco jiného. Nebo, že jsem měl slyšiny. Ale když jsem viděl Reinera, jak své ruce sundává z Erenova krku a usmívá se... Bolelo to... A mě bolí málo co...

,Erene pohni se. Prosím... Zvedni se...'

Nezvedl se. Ležel tam. Jeho srdce nebilo. Krev neproudila. Oči už nejiskřily.
Zato do mých se nahrnuly slzy, které proudem tekly ven.

Začalo ve mně všechno cukat. Vřít...
Rozběhl jsem se proti Reinerovi. Ten, i když byl připravený na protiútok, nestihl se skoro pohnout z místa.

Měl jsem chuť ho mučit. Donutit ho prosit o smrt. Jenže to je u upírů skoro nemožné...
A tak jsem to udělal jednodušše... Prostě... Lehce... Rychle...

Z rozběhu jsem vyskočil do výšky nad Reinerovu hlavu. Tu jsem chytil do rukou. Otočil s ní do prava, do leva a pak...škubnul.

Naráz byla dole. Reinerovo tělo padlo a hlava dřímala v mých rukách. Zahodil jsem ji daleko do lesa a pak se rozběhl za Erenem.

,,Erene? Nenene...Erene?!" volal jsem ho hlasitě, ale...žádná odezva nepřišla.
Vzal jsem jeho bezvládné tělo do náruče.
,,Prosím...Erene!" křičel jsem a nechal své slzy skapávat na jeho triko.

,Vrať se mi... Prosím!'

Zkusil jsem masáž srdce. Dýchání z úst do úst. Všechno možné. Zbývala mi jen jediná možnost. A ani ta zabrat nemusí...

Pokud mi ho to ale vrátí, udělám cokoliv...
Přitáhl jsem se k jeho krku...
,,Promiň..." polkl jsem a doufal, že se ho tím akorát nevzdám nadobro.

Zakousl jsem se mu do krku. Respektive do tepny. I když jeho krev už neproudila, byla sladká. Nejsladší...
Ale nesmím...
Nemůžu...
Nechci...

,Hlavně se nenapí... Jen mu dej ten jed.'

Držel jsem ho pevně v objetí a své tesáky jsem měl stále zabořené v jeho krční tepně.
Už jsem to nemohl vydržet. Rychle jsem se od jeho krku odtáhl a položil tělo na zem.