Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

20.

Bolest se mi rozlila do celého těla. Nikdy jsem nevěřil, že takovou ještě budu moct kdy zažít. Chtěl jsem z postele vstát, ale nešlo to. Velké břicho mi to nedovolovalo.

Tak tohle zažívají těhotné ženské? Tak to jich lituju... Jak to zvládají? Kdyby bylo možné, že takhle můžu umřít, už by bylo po mně. A to uběhlo teprv pět minut. A některé ženské rodí klidně i 20 hodin. Teda...říkala mi to moje matka. Prý se mi nechtělo ven.

Potřeboval jsem pomoc.
,,Levi!" zařval jsem z plných plic. Svíral jsem se na posteli a skučel bolestí. Najednou se rozletěly dveře. Chtěl jsem ho vidět. Ale nešlo to. Víčka jsem měl přitisklé pevně k sobě.

Zarazila mě ta vůně. Nebyla Leviho. Tu bych poznal všude.
,,Erene?!" ozval se ženský hlas. Petra... Najednou se zajímá...

Každopádně teď to nemá cenu řešit.
,,Pomoc..." zaskučel jsem.
,,Erwine!" zakřičela panicky Petra, která nevěděla, co dělat.
Hned na to se ozval Erwin, který mě vzal do náruče a rychle semnou seběhl dolů.
Neměl jsem ponětí, kde jsme. Stále v tom domě, jen... Byl upravený... Trochu.
Nejspíš museli jednu z místností nachystat na tuto akci.

,,Kde...je..." zeptal jsem se trhaně. Kolem mě byli všichni seskupeni. I Mikasa tu byla. Neviděl jsem ji, ale cítil. Nechci být zlý, ale...opravdu šla cítit po zmoklém psovi.
Erwin mě nevnímal. Rozděloval úkoly.
,,Hanji, ručníky.
Ymir, vlažnou vodu.
Oluo, odveď Christu.
Christo, pokus se nebrečet. Petro, Mikaso...najděte ho..." vydechl poslední úkol.

Všichni okamžitě začali plnit.
Já jen ležel na nějakém stole a brečel bolestí. Tak příšerná bolest. Chci, aby už skončila. Chci, aby jsem tu měl tu jedinou osobu, kterou potřebuji.
Erwin si chystal věci.

,,Erene...potřebuji, abys vydržel. Nechci tě strašit, ale bude to bolet," oznámil mi, když vzal do ruky asi skalpel.
Že mě nechce strašit? Vždyť já se bál celou dobu, co jsem to dítě čekal.
,,Skousni to," dal mi do pusy hadřík. To to bude až tak bolet? To mě ani neuspí? Nebo neznecitliví břicho? To to bude dělat tak naostro?! Tím, že jsem upír a tohle mě nezabije, tak to asi neřešil. Ale já bych byl radši, kdyby mi dal uspávačku.

Vytřeštil jsem na něj oči plné slz.
,,Neboj..." vydechl v pokusu mě trochu uklidnit.
Zaťal jsem ruce v pěst. Zavřel pevně oči a skousl hadřík. Čekal jsem, až Erwin řízne. Až to bude konečně zamnou.
Erwin mi vysvlékl tričko, a já mu to moc neusnadnil, když jsem se nechtěl hnout.

Ucítil jsem chladné ostří na svém břiše a pak štípnutí.
,,Erene..." ozval se hlas ode dveří. Tak moc jsem ten hlas chtěl slyšet. Levi...
Podíval jsem se na něj uslzenýma očima. Nevím jak, ale najednou mi bylo líp. Sice jsem na něj byl furt naštavný za jeho chování, ale i tak jsem ho miloval a chtěl ho mít u sebe.
,,No konečně... Kde si-"
,,Nestarej se Erwine a dělej," přešel Levi ke mně.
Sledoval každý Erwinův pohyb a také můj bolestný výraz. Taky ho to bolelo. Bolelo ho to za mě. Vzal kus mé bolesti, aby mi trochu ulehčil...

Chytil mě pevně za ruku a dal mi pusu na čelo. Snažil jsem se nevnímat Erwinovo řezání mého břicha. Chtěl jsem vnímat jen Leviho. Snažil jsem se...

,,Tady je ta voda..."
,,Tady jsou ty ručníky..."
Přišly dvě osoby, ale já neměl ani sílu řešit, kdo to je.
Erwin zajel skalpelem hlouběji do břicha a já vykřikl. Jenže můj křik zachytil onen hadřík, který až tak moc nepomáhal. Slzy mi tekly proudem. Levimu jsem málem rozdrtil ruku. Jeho to ale očividně netrápilo.
Stačilo mi vědět, že se na mě nevykašlal. Je tady, a na tom mi záleží.

,,Ještě chvilinku," oznámil Erwin a mně už se zavíraly oči. Neumíral jsem...jen jsem byl hodně vyčerpaný.
,,Erene, zlato vydrž," povzbuzoval mě Levi. Jenže ta bolest byla nesnesitelná.
Už jsem nemohl. Zavřel jsem oči, ale neusínal. Ani bych nemohl.

,,Hotovo," ozvalo se. Bolest ustupovala a místo ní přicházel spánek. Chtěl jsem znovu otevřít oči. Vička byla jako z oceli. Nemohl jsem.
,,Levi..." promluvil Erwin. Levi povolil stisk mé ruky a nakonec mě úplně pustil. Já ho pouštět nechtěl, ale vyčerpáním jsem nenašel tu sílu ho chytit.

Bylo ticho. Nespal jsem, kolem mě byl slyšet pohyb. Ale nikdo nemluvil.
Co se děje? Co se stalo? Je všechno v pořádku?
Už jsem upadal pomalu do spánku, ale chtěl jsem nutně vědět, co se děje.
Poslední a úspěšný pokus otevřít oči a pak spánek.

Na ten pohled nikdy nezapomenu. Vryl se mi do paměti. Vypálil do očí. Zasadil do, už nebijícího, srdce.

Levi, pozorujíc malé nemluvně, obalené nelidskou krví, ve svém náručí, se spokojeným úsměvem na rtech a slzami v očích.