Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

18.

,,Eren čeká dítě."

Vyvalil jsem na něj oči. I přes bolest břicha jsem se začal hlasitě smát.
,,Jasně... Jasně..." snažil jsem se popadnout dech.

Jako vážně? Čekám dítě? Jo...a Levi je růžový jednorožec.
Smál jsem se dál. Přišlo mi ale divné, že se nesmějí ostatní. U Leviho to pochopím. Ten se zasměje fakt máločemu, ale Erwin na mě koukal a čekal, až se uklidním.

Podíval jsem se na Leviho... Měl celkem vyděšený výraz. Kamenný, ale vyděšený.
Erwin stále čekal, až se přestanu smát.
Nakonec jsem se vyděsil i já...

,,Počkat... Jako vážně?! Co?!" začal jsem spíš panikařit.
Jak je to možné... Jsem kluk... Jsem si tím jistý. A pokud vím, žádné transplantace orgánů jsem nepodstoupil.

,,Nejspíš budete chtít vysvětlení-"
,,No to bych si prosil," ozval se vyklepaný hlas Leviho.
Erwin se znovu nadechl, a spustil...

,,Když se z člověka stane upír, jeho tělo se přizpůsobí nové výživě. Proběhne i přeměna orgánů. U některých mláďat se může i stát, že se vyvine děloha. Takže i mláďata s mužským pohlavím... Můžou mít děti."

Hleděl jsem na něj jak na opravdového blázna a Levi nekoukal jinak. Stále jsem doufal, že je to jen vtip. Přiznám se, že jsem i doufal, aby mi řekl, že mám v břiše obludu, která mě sežere zevnitř.
Ale dítě?
Nikdy jsem ani neuvažoval o adopci dítěte. Vlastně jsem nad dětma nepřemýšlel vůbec. A teď mám jedno v těle?!

,,Erwine prosím... Řekni, že si děláš srandu. Řekni, že je to jen hovadina! Tohle totiž není vtipný!" prosil ho Levi. Chytl jsem ho za ruku a tu silně zmáčknul. Snad by se tak mohl trochu uklidnit. I když já sám měl... Ani nevím co to bylo za pocit.
Smíchanina strachu...nervozity...smutku...radosti...hněvu...štestí...
Slátani všech různých pocitů.

Jen se na nás lítostivě podíval a řekl slova, která by nás měla původně utěšit, ale mě spíš znepokojila ještě víc a Leviho nejspíš taky.
,,To bude dobré... To zvládnete..."

Složil jsem hlavu do dlaní a nechal stékat slzy, které si prodraly cestu na povrch.
Potichu jsem vzlykal do dlaní a poslouchal, co se děje kolem.

,,To si mi kurva nemohl říct ať si dáváme pozor?! Že bych mohl udělat dítě dítěti?!" ječel Levi na Erwina.
,,Levi uklidni se. Prosím..." snažil se Erwin.
,,Jak se mám doprdele uklidnit?! Proč si nám alespoň neřekl, že bychom si měli dávat pozor?!" pokračoval Levi.

Žaludek se mi začal znovu pomalu obracet. Nedal jsem na sobě nic znát. Jen jsen dál poslouchal a vzlykal si do dlaní.
Vlastně... Ani jsem nevěděl, proč brečím. Neměli bychom se radovat? Psát SMS rodinám, že budeme mít dítě?
Možná by se ta radost trochu projevit mohla, ale já se na její projevování necítil.

Všechno bylo špatně.
Já jako kluk, který čeká dítě. K tomu všemu bych se i já sám dal považovat ještě za dítě.
A pak tu byly ty nepodstatné věci. Nevím, jak s dětmi zacházet. Chovat se k nim. Učit je. Co potřebují, kromě rodičů a lásky. A ta péče... Jak o ně pečovat? Měl jsem dávat pozor na základce v osmé třídě, když jsme měli mimina... Teď bych alespoň nebyl tak v prdeli...
A tak nejhlavnější otázka...
Jak budu kurva rodit?!
Z toho přemýšlení se mi dělalo čím dál tím hůř.

,,Levi ani já sám nevěděl, že by to mohlo potkat zrovna Erena. Je to šance 1:10.
Samotného mě to-" a dál jsem to nevnímal, protože jsem vyběhl z postele a rychle zdrhal zpátky na záchod, jelikož mi můj žaludek vracel to, co nechtěl.