Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

7.

,,Jdou po tobě," hlesla.
Vyvalil jsem oči. Udělalo se mi mdlo.
Levi s rodinou sotva zastavili Christu a teď jich po mně jde několik...
,,Proto jsem s tebou chtěla mluvit," podívala se na Leviho a polkla.

Ten jen koukal na mě a nejspíš přemýšlel, co budeme dělat.
,,Levi?" pokusil jsem se ho probrat.
,,Co budeme dělat?" zeptal jsem se. Má otázka byla směřovaná na oba dva. Ale ani jeden nevěděl, co přesně.

,,Ty se budeš držet mě... Vyjímečně Mikasi, pokud nebudu poblíž," vrhnul na ni pohled typu zkusíš si zas nějakou blbost a ani Eren ti už nepomůže...

,,Kenny se snaží získat víc informací... Oznamte to Erwinovi," promluvila do chvilkového ticha. Zvedla se a vydala se ke dveřím.
,,Jasně... Projednou buď užitečná a informuj mě nebo Erena," prsknul k ní a ona odešla.

Já jsem jen zaraženě seděl, protože jsem si vzpomněl, co se stalo posledně. Nevěděl jsem, čeho se bát víc. Těch nováčků, nebo ztráty.
A vůbec... Proč jdou po mně?!

,,Erene teď nebudeš chvíli chodit do školy," oznámil mi, chytil mě za paži a zavedl do pokoje.
,,P-Proč? Do školy se snad neodváží, ne?"
,,Právě že tam budou hledat ze všeho nejvíc... Erene poslouchej. Nevýjdeš z domu bez mého nebo Mikasininého doprovodu, jasné?"

Celkem mě překvapilo, že najednou na Mikasu tak spoléhá. Ještě ani ne před půl hodinou ji chtěl uškrtit...
Ale on ví nejspíš nejlíp, co tahle situace obnáší.

Přikývl jsem.
,,A otec?"
,,Při štěstí ho nechají na pokoji," prohodil.
Zvedl jsem obočí. Při štěstí? No ok...

Bylo mi špatně. Měl jsem skoro černo před očima a sucho v krku. Zrak se mi zamlžil. Nebudu nikomu nic nalhávat...měl jsem strach. A velký.

Složil jsem hlavu do dlaní a lokty se zapřel o stehna. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal.
Postel vedle mě se prohnul a něčí ruka mě hladila po zádech.
,,Erene... Buď v klidu... Nic se ti nestane..." konejšil mě.
Vím, že se mi nic nestane. Když je tady on, jsem v bezpečí...
Když bude v pořádku on, já taky...

,,Co po mně chcou," řekl jsem si potichu pro sebe. Hlas se mi chvěl a slzy kapaly z očí rovnou do dlaní.
Neměl jsem strach o sebe...
Měl jsem strach o všechny ostatní kolem.

Příjde mi, že v poslední době brečím často. Ale co s tím mám udělat? Mám prostě starost o Leviho. Vrhnul by se pro mě i do ohně, a to já nechci. Radši umřu s tím, že je on v bezpečí... Nesnesl bych, kdyby byl v nebezpečí... Nesnesl bych, kdybych o něj přišel...
Nesnesl bych žít sám se sebou...
Nesnesl bych nic...
Jenže... To teď hrozí...

I když jsou Ackermanovi silní a máme momentálně na straně i Mikasu, Kennyho a jejich smečku...bude to stačit?

Vždyť ani nevíme, kolik těch ,mláďat' je? Může jich být klidně padesát a s jejich silou to můžu vynásobit dvaceti...
Vždyť Christa, i když se na to nezdá, je jako celý zbytek Ackermanových...

,,Budeš tu dneska semnou?" zašeptal jsem do dlaní a doufal v kladnou odpověď.
,,Jasně. Stejně musím."
,,Ne. Já chci vědět, jestli tu semnou budeš, protože tě o to žádám...ne kvůli mojí ochraně," podíval jsem se něj uslzenýma oči.

,,Samozřejmě," přitáhnul si mě do objetí. Přitulil jsem se k němu.
Nechci, aby mě bral jako povinnost. Ale aby mě bral jako někoho, koho miluje a kdo miluje jeho.
,,Děkuju," zašeptalnjsem mu do hrudi a natiskl se k němu jak jen to šlo...

Ten pocit, když v přijímačkách máte úryvek ze Stmívání a místo Cullenovi čtete Ackermanovi😂 přišlo mi to hned lepší😂😂