Životní facka || n. h.✔

14 II. - ,,No nazdar, ty pošuku jeden."

~~~Moments - One Direction~~~

O TÝDEN POZDĚJI, LONDÝN, 9:58

Týden. Týden jsem zavřená u Olympie doma, nejím, nespím a nemluvím, pokud to není nutné. Jediné na co se zmůžu je skládání smutných textů.

Celé dny prosedím na posteli s blokem v ruce, okusuju tužku a někdy něco připíšu, někdy škrtnu, ale jinak nic jiného nedělám.

Bolest, jakou mi zanechal Niall v srdci se snažím vypsat právě do těch písní, ale stále je té bolesti tolik... Zklamal mě už po druhé, a nejsem si jistá, jestli mu to někdy budu schopná odpustit.

To nevím, ale co vím, tak je to, že nevím, co budu dál dělat... Nemůžu přeci až do konce života dělat... tohle nic! Měla bych se konečně vzchopit, a smířit se s tím, že Niall ke mně asi nikdy nebude dostatečně upřímný, abych s ním mohla zůstat. To nepůjde...

Dokončenou píseň dám stranou, abych si jí nezapomněla dát do sešitu se zbylými písněmi. Odhodlaně se postavím, vysprchuju se, umyju si vlasy, zkrátka ze sebe udělám člověka, nalíčím se, obleču se do bílých volánkových šatů a na boso seběhnu s úsměvem schody do obýváku.

Olympie tu není, takže bude nejspíš na rozhovoru, na focení, nebo zkouší nový scénář, co já vím? Tak popadnu telefon, ovšem to nastane další problém.

Komu můžu zavolat? Kdo mi zlepší náladu?

S úsměvem vytočím Cherry.

,,Vic? Opravdu voláš právě ty?" ozve se ohromeně z druhé strany.

,,Ano, jsem to já." zasměju se.

,,Ede! Vic ještě žije a dokonce se směje! Tohle nesmíš prošvihnout! Pojď honem!" zavolá kamsi do prostoru, a za chvilku už slyším jen Edův vzrušený hlas.

,,Vic? Vic! Vic! Vic! Dej mi jí! Vic? Ahoj!" zahulákal radostně.

,,No nazdar, ty pošuku jeden." opět se zasměju.

,,Ona se vážně směje! Cher, to je snad prázdninový zázrak! A jak se teda máš? Doufám, že dobře?" celý šťastný se rozplývá do telefonu.

,,Ale jo, jen jsem chtěla Cher požádat o vycházku. Docela bych si zašla na nákupy a tak, chápeš mě, ne? Půjčíš mi jí na dnešní den?" zeptám se ho.

,,To víš že jo! Na všechno jí připravím, a za půl hodiny se sejdete u našeho oblíbeného Starbucks, ano? Zatím Vic!" a než jsem stačila říct slovo, típl to.

Se smíchem si vezmu kabelku, do které naskládám peněženku a telefon, na papírek napíšu Olympii, že jsem šla ven, a ať mě čeká nejdřív v deset večer, ten jsem připevnila magnetkou na ledničku, v hale si obula bílé lodičky s otevřenou špičkou a se zamknutím vyrazila směr Starbucks.

*****

,,...No a tak už to málem bylo venku, ale naštěstí jsem se vymluvila na to, že jsem ráno měla koktejl, co mi doporučil Louis, ale ten mi udělal ten břichabol. Vic, bojím se, že už to dlouho neudržím v tajnosti." zarmouceně na mě koukne Cher, která je, ostatně stejně jako já, ověnčená mnoha taškami s kousky oblečení, bot či kabelek.