Životní facka || n. h.✔

1o II. - ,,No, já měl na mysli spíš objetí, ale pusu bych taky bral."

~~~ Leave a light on - Tom Walker~~~

Se vší platností a vážnosti nabídli Feeldovi, že může Niall zůstat tady, dokud tedy nepoletím zpět do Británie. Chvilku sice protestoval, ale po tom, co jsem ho násilným odtáhla do pokoje pro hosty a vybalila mu tašku, jen poslušně seděl a mlčel na posteli.

S úsměvem jsem se k němu otočila a dala ruce v bok.

,,A teď už nemůžeš říct půl slova. Střechu nad hlavou máš, vybaleno máš-" vtom mi skočil do řeči. ,,Takže to, jak jsi to oblečení všude rozhazovala bylo vybalování? A já myslel, že mě chceš jenom naštvat a nechat mě si to pak znovu srovnat." se smíchem, který se pokoušel marně dusit, si překřížil ruce na hrudi.

Se zlostným pohledem ho spražím.

,,Pojď blíž." poukáže po chvilce, když se přestane tlemit.

,,Proč?" nechápavě nakrčím obočí.

,,Prostě pojď." pobídne mě znovu.

Stále zamračená k němu tedy přijdu o pár kroků blíže, ale jemu to evidentně nestačilo, jelikož prsty naznačil, abych šla ještě blíž. S pozvednutým levým koutkem tak udělám, a za chvilku už jsem povalená na postel a plně oddaná jeho lechtání.

,,N-nini! Pro-prosím, do-ost!" snažím se odprosit ho.

,,A co za to? Hmm?" zamručí tázavě.

,,No pu-pusu ti n-ne-nedám!" řeknu okamžitě stále v křečích od smíchu.

,,No, já měl na mysli spíš objetí, ale pusu bych taky bral." odpověděl na mou předchozí větu.

,,Jako v-vá-vážně?! Nialle! Já se-já se brzo asi p-počůrám!" zaskřehotám již na kraji svých sil.

,,Tak to nebudu riskovat, protože bych pak neměl kde spát." rezignuje hned, a já jsem konečně osvobozena z jeho lechtací pasti.

Stále ale ležel ten irskej skřet nade mnou, a na můj vkus nějak moc blízko měl svůj obličej u toho mého. Jako, ne, že by mi to až tak vadilo, ale... Jsem z toho tak trochu nesvá.

I tak se mu ale odhodlaně dívám do očí, do těch křišťálových studánek, které snad ukradly všechnu barvu oceánům. Mohla bych se do nich dívat klidně věky, pokud by to bylo možné.

,,Jsem ráda, že jsi přijel." zašeptám nakonec.

On se jen pousměje, ale pak zvážní a pohledem přejíždí z mých očí na rty.

Vážně to chce udělat? A chci to já? Já ani nevím... Vážně chci? Třeba to dělá jen ten fakt, že jsem nikoho z mých přátel dva roky neviděla, nebo je to prostě jen touha po něm a jeho rtech, které jsem tak dlouho necítila na svých. A že to bylo silné nutkání se těch jeho nezmocnit!

Po pár vteřinách se začal přibližovat. Pomalu, až mučivě pomalu tu mezeru zmenšoval. Byla jsem moc zbabělá na to něco udělat, a tak jsem jen čekala. Čekala jsem a dívala se mu do tváře, dokud jsem nesemkla víčka a neoddala se tomu, když přiložil svá ústa k mým.

Jak že to popsal Shakespeare? A rty, vy brány dechu?  Ano. Tak má brána dechu právě hořela.

Stačilo jen, aby se svými ústy lehce dotýkal mých, a ve mně to vyvolávalo bouři. Takovou, jaká vám ochromí celé tělo, rozbrní konečky prstů a v břiše vás příjemně stáhne. Takový pocit to byl... Po tolika letech!

Věděla jsem, že chci víc než pouhou cudnou pusu, a tak jsem lehce pootevřela rty. Ihned na můj čin odpověděl, a ten polibek prohloubil.

Prsty jsem mu zapletla do vlasů a jemně mu je prohrábla. Tohle jsem mu dělala pořád, a on to miloval stejně jako já. Ani teď tomu nebylo jinak, a on nepatrně vzdychl.

Svou rukou mě podepřel v zádech, a zanedlouho jsem na něm seděla obkročmo a dál ho líbala.

Líbala bych ho nejraději pořád! Jak je možné, že jsem bez tohohle mohla žít? Nyní mám dojem, že jsem celou dobu držela ten nejtěžší celibát všech dob, ale už nehodlám udělat znovu stejnou chybu!

Jemně se odtáhnou, a zadýchaná mu opět hledím do očí.

,,Nialle?" oslovím ho tiše, dlaněmi chytnu jeho obličej a palcem levé ruky mu jemně přejedu po líci.

,,Ano Tori?"

Nějakou dobu mezi námi nechávám panovat ticho, než se odhodlám to říct.

,,Já... Miluju tě."

______________________________________

A/N

Tak a je to tady! 😱 Kdo to čekal? No já ne... 😂

Otázka dne: Líbila se vám kapitolka?? 😳😳😄

Já doufám, že jo, a chci se omluvit za to, že jsem kapitolu slibovala v pátek, ale bylo toho moc... 🙄😑