Životní facka || n. h.✔

o6 II. - ,,Dobře. Tohle bude to první, co jim řeknu."

~~~On my own - Niall Horan~~~

Josh se zapřel o stůl a vstal, až židle zaskřípala o podlahu, a dunivými kroky odešel z místnosti.

Chtěla jsem běžet za ním, kdyby se neozval slabý hlásek plný smutku. ,,Takže od nás odjedeš a já už tě neuvidím? Nikdy?"

Přikleknu si k němu, a chytnu ho za ruce. Z oka se mu skutálela první slza. Tu jsem mu palcem setřela.

,,Neboj, Jimmy. Určitě se ještě někdy uvidíme, ale... Já tam mám taky bratra, kterého mám ráda, a spousty přátel, kteří mi moc chybí. Představ si, že bys byl daleko od domova dva roky. Tobě by se nestýskalo?" jemně se pousměju.

,,No... Stýskalo. Moc. Ale po tobě se mi taky bude stýskat. Vždyť jsi už jako moje rodina." popotáhne. Pevně ho obejmu.

,,Jimmy, ještě tu budu několik dní, pak odjedu, ale jsem si jistá, že bych bez tebe taky dlouho nevydržela. Bráško." šeptnu povzbudivě. Na mé oslovení mi odpoví silnějším stiskem kolem mých ramen.

Když přestal brečet, pokusil se usmát. ,,Tak tam ode mě všechny pozdravuj, a vyřiď jim, že mi tě musí brzy vrátit."

,,Dobře. Tohle bude to první, co jim řeknu." roztáhnu koutky do velkého úsměvu. Pak se trochu sklesleji ohlédnu na Lizz a Jacka.

,,Dojdu za ním." oni chápavě přikývnou, začnou se Jimmyho ptát na to, jak bylo ve škole, a já během chvilky klepu na dveře od Joshova pokoje.

,,Joshi?" zkusím.

Nic. Ticho. Nejspíš trucuje.

Pootevřu dveře, vykouknu skrze škvíru, kde ho uvidím sedět v tureckém sedu na zemi opřeného o postel.

,,Joshi." oslovím ho znovu.

A zase nic. Ignoruje mě a dál kouká do zdi před sebou.

Přisednu si k němu a starostlivě se na něj kouknu.

,,Muselo ti být jasné, že takhle u vás dlouho nebudu moct být. Mám svůj život, své zájmy, rodinu, přátelé i problémy, které bych chtěla vyřešit. Taky vás mám ráda, a odjet od vás bude těžké, ale neodříznu vás. Můžeme si volat nebo psát a občas ze druhým přiletět. Ten odjezd zpět do Anglie není neřešitelný, co se kontaktů týče." jemně ho chytnu za rameno.

Jen co popotáhne si až nyní všimnu, že mu po tvářích tečou slzy.

,,Ale no tak! Joshi!" obejmu ho kolem ramen. Stisk mi opětuje, a jeho slzy se mi začnou vsakovat do trička.

,,Prosím, V-Vic, ne-neod-jížděj!" vysouká ze sebe trhaně.

Začnu ho hladit po vlasech ve snaze ho trochu uklidnit.

,,Neboj, Joshi. Já určitě někdy přiletím. Vždyť bys mi taky chyběl. To nemůžu dopustit! Ale domov je domov. To doufám chápeš?" šeptnu, abych nenarušila to ticho.

,,Ale Vic, já..." začne s odporovaním, než se odmlčí, odtáhne se a na to v mžiku vteřiny tiskl své rty na mé.

Já se polekaně odtáhnu, prsty se dotknu svých rtů, vstanu, nevěřícně se na Joshe podívám, na což vyběhnu z jeho pokoje, zamknu se ve svém a pak se svezu podél zdi.

Co to bylo?! To snad nemyslí vážně! Josh?!

Oh, no to mi ještě chybělo!

Vážně. Když už se mi někde daří, kazí se to jinde!

Vážně pro mě teď platí: Z bláta do louže...

______________________________________

A/N

Juj, tak fajn. Že by další zamilovaný do Vic? 🙄🤦😂

Otázka dne: Kdo to čekal, tušil nebo dokonce věděl??

No, jako, já to taky zjistila až v téhle kapitole... 😅😅😂

______________________________________
ⓜⓐⓡⓚⓔⓣ