Životní facka || n. h.✔

14 - ,,Tori! Prosím, počkej!"

A/N

Moc se omlouvám za delší neaktivitu, ale znáte to... Škola, a o víkendu si chci od všeho odpočinout.

Za to tady máte takovou zajímavější kapitolou! 😱😇
______________________________________

~~~Tired - Allan Walker~~~

Pohled Victorie:

Z objetí s Harrym, ve kterém jsem se stačila uklidnit, nás vyrušilo bouchnutí vchodových dveří.

Co to bylo?

Mám pocit, že se tahle otázka prohnala hlavou nám oběma, ale já se hned šla podívat do obýváku. Tam seděli Liam s Louisem. Kam šel Niall?

,,Kluci? Vy jste si něco udělali?" zeptám se hned. Je to to první, co mě napadlo...

Oni jen pokrčí rameny. ,,Netuším, co mu přelítlo přes nos. Prostě se sebral a odešel." vysvětluje hned Louis.

Nialle, Nialle. Co to vyvádíš?

*****

Přísahám, že mě chtěli umučit, jakmile zapnuli na televizi hudební kanál, a na celou vilu doslova hulákali. Natočit je zpívat takhle, nevím, kolik fanoušků by jim zbylo...

Ještě horší to ovšem bylo ve chvíli, kdy začala hrát Harryho Sign of the times. Tu přímo vyřvávali. Obzvlášť autor sám.

To nutkání, ta touha se k nim přidat, byla neúnosná. Tak moc jsem toužila po tom si zazpívat s nimi, ale zároveň se neskutečně obávala, co by přišlo hned poté.

,,Vic, no tak! Nestůj tam jen tak a přidej se k nám!" vyzve mě Louis.

Všichni na mě hned upřou pohledy. Nemusím myslím dodávat, že byly plné přesvědčování a proseb.

Já se pokusila odolat. Opravdu pokusila! Jenže něco uvnitř mě bylo silnější...

,,We don't talk enough. We should open up. Before it's all too much. Will we ever learn? We've been here before. It's just what we know. Stop your crying, baby, it's a sign of the times. We gotta get away. We got to get away. We got to get away..."

Ehm... je to pouze moje paranoia, nebo mě nechali ten zbytek zpívat samotnou?

,,Bože, Vic, to bylo skvělý!" ,,Proč už nejedeš sólo dráhu?!" ,,Vždyť jsi lepší jak my všichni dohromady!" ,,Myslel jsem si, že mám talent. Díky moc, Vic. Fakt, že jo..."

Tak to nebyl jenom můj pocit.

Během všech jejich prohlášení o mém 'talentu' moje tváře začínaly čím dál více hořet, a jsem si jistá, že teď už musím být rudá jako rajče.

,,Proč nemáš svojí vlastní kapelu?" už bych bývala Liamovi řekla nějakou dobře vymyšlenou výmluvu nebo z fleku vymyšlenou lež, kdyby nepromluvil hlas za mými zády.

,,Proč? Protože se bojí srovnávání s jejím bratrem a všech těch negativních hodnocení, kterých si za svůj život od rodičů a spolužáků vyslechla kvanta." když slyším svá vlastní slova takhle nahlas, a navíc z jeho úst, zní to celé jinak, než jsem si myslela. Každopádně mě ranilo slyšet to od něj tím tónem, jakým to pronesl. Byl tak jemný... V jiných situacích by se dal přirovnat k upřímnému. Ale je to Niall. Tenhle tón by neplýtval na mě.

Louis s Liamem jsou pořádně zmatení, hlavně nejspíš z důvodu, že nemají ponětí, jak se tohle mohl Niall dozvědět.

Nicméně, já opět potlačovala slzy. Měla jsem celkem štěstí, že jsem k němu zády. Ještě aby viděl, jakou trosku ze mně udělal. On má nejspíš stále představu té staré, věčně veselé a optimistické Tori, jakou jsem bývala, a nejspíš nevidí tu holku, tu mrchu, jakou jsem ze sebe pokoušela udělat. Nebo jsem pořád stejná, a on to vidí, protože mě přeci jen celkem dobře zná...

Hrobové ticho, v němž všechny páry očí postupně putovali ze mě na něj v domnění, že alespoň jeden z nás tuhle situaci vysvětlí.

,,Byl to fajn den kluci, ale už půjdu domů. Tak se mějte hezky." otočím se na patě a obloukem se chci Niallovi vyhnout, jenže mi stihl chytit zápěstí. Mně se ovšem podařilo z jeho sevření okamžitě vysmeknout, jenže i s jedním vzlykem, který jsem neudržela v krku, kde taky měl zůstat, prevít. Horlivě jsem se začala obouvat, a těšila se, až budu od toho otravného, bolest nosícího Ira co nejdál.

,,Odvezu tě." ,,To je dobrý, Harry. Sednu na bus, je to odtud kousek. Děkuju ti za všechno, ale teď prostě potřebuju být sama." popotáhnu, a už beru kliku dveří do ruky, když v tom se otočím, a ještě rychle obejmu kudrnáče.

,,Řekni to klukům. Když už to takhle nakousl, měli by vědět, jak je možné, že to ví. Nechci to před nimi tajit." požádám ho ještě, než už opravdu vyběhnu ven a rychlým krokem se rozejdu po ulici směrem k autobusové zastávce.

Slzy se mi teď valí proudem, až přes ně skoro nevidím, a tak se je celá rozohněná snažím stírat hřbetem ruky, ale moc to nepomáhá.

,,Tori?! Tori zastav!" oh, ne! Co tu zase chce?!

Nyní se ze smutku stal vztek. Celou mě naplnil, až po konečky prstů, a já teď netušila, jak se ho zbavit.

Zrychlila jsem krok, pokud to ještě šlo, a pokoušela se ho nevnímat. Jenže byl čím dál blíž.

,,Tori! Prosím, počkej!" musím se od něj dostat pryč! A to rychle!

Ani během si však nijak nepomůžu, jelikož za chvíli slyším jeho řídký dech těsně za mnou.

Prudce zastavím, a je mi jedno kde zrovna stojím, otočím se na něj se svýma ubrečenýma očima, které ho donutí zastavit. Vidím v jeho tváři snad obavu? Zděšení? Lítost? On snad může něco podobného cítit?

,,Nialle, prosím nech mě být! Proč mi to pořád děláš?! Proč to všechno?! Proč se tě jenom nemůžu zbavit?! Nialle..." zlomí se mi hlas. ,,Prosím. Já už... nemůžu."

Všechno slyším z dálky. Svět se mi rozmazává, a já jen nehybně, zlomená stojím. Stojím, a nechávám slzám volný průchod.

,,Tori, pozor!" to jsou poslední zřetelná slova, která mě doprovází při silné ráně, velké bolesti, a následně temnotě, kterou vítám s otevřenou náručí.

Konečně odpočinek...

______________________________________

A/N

Mno... Bum?

Fajn, tak jo... O něco delší kapitolka než obvykle, snad se vám líbila. :)

Otázka dne: Byli jste někdo někdy na koncertu 1D?

Já ne, a nevím, jestli bych nějak extra moc chtěla, když jsem viděla pár videí a na nich ty davy fanynek a slyšela ten jekot, asi by to nebylo nic pro mě, ale na živo bych je někdy třeba ráda slyšela, kdybych měla příležitost. :3 ______________________________________
ⓜⓐⓡⓚⓔⓣ