Chci to//Kousni mě 2 (Riren)

1.

,,Erene! Vstávej... První den školy!" ozýval se můj otec z kuchyně.
Vyletěl jsem nadšením z postele. Ne kvůli škole, ale kvůli Levimu. Měsíc jsem ho neviděl. Odjel s rodinou do Itálie vyřešit nějaké problémy...

Chyběl mi. Chyběla mi jeho přítomnost. Volali jsme si. Skoro každý den večer se mi ozval. A pokud nemohl zavolat, napsal zprávu.

Většinou jsme probírali Mikasu.
Ano... Pořád jí to nepřešlo.
Za ten měsíc, co jsme byli s Levim od sebe, tady byla snad 4x...denně...po celý měsíc.
Snažila se sem dostat skrz mého otce.
Ten ji vždy pustil, neboť nevěděl, co ta mrcha udělala.
Nikdy jsem jí to neodpustil... Nebyl jsem na ni hnusný, nebo tak, ale tohle bude mít na talíři až dosmrti...

Ackermanovi dorazili domů včera večer. No...spíš v noci. Já jsem sice už spal, ale bylo mi jasné, že tady byl. Že se na mě přišel podívat.
Jednak jsem tu cítil jeho vůni a jednak mi nechal vzkaz.

,Chyběl si mi. Moc. Těším se na tebe.

L.'

Cítil jsem je jako holka, která jde poprvé na rande. Byl jsem nadšený... Natěšený... Nervózní...
I když to byl jen měsíc, přišlo mi to jako věčnost...

Hodil jsem na sebe bílé jeany a černou košili...
Seběhl jsem dolů schody a zamířil rovnou do kuchyně.
Snídaně, nezajímavé kecy otce, pak ranní hygiena... No jako každé ráno...

,,Erene vrátím se až zítra, jo?" oznámil mi, ještě než jsem vyšel z domu.
Jen jsem přikývl a vyrazil do školy.
Nebudu lhát... Mám chuť se rozběhnou, ale nechce se mi. Nejradši bych luskl prsty a přenesl se rovnou do školy.

Dorazil jsem na místi asi za deset minut. Armin s Jeanem na mě čekli před školou a společně jsme se vydali zase do jídelny. Bylo to jako tehdy. Jenže teď jsem věděl, že se můžu těšit.

Neustále jsem se ohlížel. Ředitele jsem nevnímal. Doufal jsem, že Levi dorazí co nejdřív.
,,Neboj... Za chvíli tu bude," usmál se na mě Armin.
,,Já vím, ale... Nemůžu se dočkat," odpověděl jsem nervózní. Ani jsem si neuvědomil, že celou dobu bubnuji prsty do stolu.

,,Jde to vidět," prohodil kůň.
Jean je v pohodě... Když nemá svý dny. Jenže on je má nonstop. Jen párkrát jsem měl štěstí normálně s ním mluvit.

Kde je? Už by tu měl být? Má spoždění... Nelíbí se mi to... Sotva jsem se zbavil té věčné starosti o něj, a už se zase vrací...

,,Hele," pokynul mi Armin hlavou ke dveřím.
Otočil jsem se k nim...
Usmál jsem se. Levi si to kráčel skrz jídelnu a rozhlížel se. Nejspíš mě hledal.

No...nebudu mu to ztěžovat. Vstal jsem a místo toho, abych na něj třeba jen zamával jsem se k němu rozběhl...

,,Levi!" zavolal jsem na něj a bylo mi úplně jedno, že se na mě každej otočil. Všiml si mě, jak by taky ne...
Usmál se na mě tím nejkrásnějším usměvem a nastavil náruč.

Bez rozmýšlení jsem na něj skočil. Doslova... Divím se, že jsme nespadli...
,,Chyběl si mi," zašeptal jsem a políbil ho.

Ty rty mi tak chyběli. Jejich chuť. Jejich jemnost. Všechno mi to chybělo...

Úplně jsem zapomněl, že jsme v jídelně a všichni na nás koukají.
,,Ehm...Ehm..." odkašlal si ředitel, kterému jsme nejspíš zkazili proslov na uvítání, který má každý rok...

Odtáhli jsme se od sebe, ale z objetí jsme se nepustili.
Držel jsem ho pevně, stejně jako on mě.
,,Ty mně taky," zašeptal a dal mi pusu do vlasů...

Tak... První kapitola druhého dílu...
Doufám, že se bude líbit❤

Otázka jen tak mimo...
Povedlo se někdy někomu z vás ztratit se v kauflandu? Jsem asi vadná, ale nemohla jsem najít pokladnu😂