Autobus zastavil na kraji města a do jarního poledne vystoupila jen jediná osoba. Nebyla místní. Nikdo ji zde dříve neviděl. Byla to žena, která měla v sobě ještě hodně dívčího, veselého a až nakažlivě přímého. Nebo to byla dívka co prožila tolik, že hluboko uvnitř se již stala skutečně dospělou ženou. Dívka či žena, ta hranice svede být tenčí, než se všeobecně myslí. Dívky jsou příliš brzy staré a dospělé. A většina žen je stále tak nedospělá, naivní. Tato nebyla ani jedno. A zároveň někde uprostřed. Něco v ní prostě trvalo na tom, být jiná. Jmenovala se Ginger. Ovčí kabátek měla přehozený přes ruku, aby mohla vychutnávat sílu poledního slunce, které tak příjemně hřálo tvář. Na zádech baťůžek, z jehož zadní kapsy vyčníval nezvykle velký náčrtník, kovová krabička s pastelkami a několik tužek vyčnívajících z kapes. Rudě měděné vlasy měla spletené do dvou copů. Možná díky nim působila tak bezstarostně vesele. Na sobě košilku z hrubé tkaniny, dlouhou sukni a kotníkové šněrovací boty vhodné spíše do přírody. Na první pohled jiná. Která žena ještě nosí ve městě dlouhou sukni a pohorky? A která košilku z hrubé tkaniny? Jako by nikam nepatřila. Ani na vesnici, ani do města. Autobus dávno zmizel za zatáčkou a ulice zela prázdnotou. Ginger se zjluboka nadechla chladného vzduchu. Byl cítit jarem a vlhkou půdou. Probouzením. A slunko bylo tak silné. Spokojeně do něj chvilku slepě mžourala, než se vydala pomalu ulicí. Usmívala se. Vše bylo tak, jak má být. Cítila, že už je blízko. Že nemá kam pospíchat. Vedena svou intuicí míjela domy a křižovatky. Město neměla ráda, ale věřila, že i tady je někde kousek místa pro ni. Když ji sem osud zavolal, muselo tu být i něco, co bude po určitý čas moci nazývat svým domovem. Prošla okolo šedivého sídliště. Před desítkou let bylo plné života. Plné pokřikujících dětí. Teď už v něm žili převážně jen důchodci. Jejich děti dávno dospěli a odešli i se svými plány a tužbami jinam. Vysoké domy i jejich obyvatelé zestárly, zešedly. Když procházela Ginger okolo, její vlasy a úsměv na krátko prozářil tu šeď. Minula několik zahrádek a konečně spatřila svůj cíl. Malý a napůl zbořený domek krčící se v zanedbané zahrádce. Plot byl zrezivělý, napůl stržený. Snadno se protáhla skrz něj i plevel. Baťůžek položila ke zdi a otevřela dveře, nebyli zamčené. Tmavá předsíňka byla vlhká, shnilá podlaha se drolila do hlíny pod ní. Místnost hlouběji do zahrady neměla strop. Plná různého harampádí, sutin a plevele promísené do směsice rozkladu. Ale přední místnost byla v pořádku. I když byla špinavá a zaskládaná hnijící veteší, byla tu kamna, střecha a dveře. A víc si Ginger nežádala. Její nový domov. Na pár dní, či mnoho let? Na to neznala odpověď. A ani nad ní nepřemýšlela. Bylo slunné jarní po poledni. Ne zítřek.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
