Avengers- Bella

33. Kazeta

1135 slov :)

Neschopna slova jsem jen těkala pohledem mezi Tonym a kazetou, kterou držel v ruce. Čekala jsem jenom na to, kdy odněkud vyskočí ostatní a zakřičí, že je to jen hloupý vtípek. Jenže Tony nevypadal na to, že by chtěl někoho napálit.

Natáhla jsem k němu ruku a pevně v ní stiskla kazetu. Tony pokýval hlavou ke dveřím, a tak jsem vešla do promítací místnosti. Kazetu jsem třesoucíma se rukama vložila do promítače. Pomalým krokem jsem se šla usadit do jednoho z křesel. Zavřela jsem oči a pevně si stiskla kořen nosu. Měla jsem ze všeho toho divný pocit. Mou pozornost potom upoutalo nepatrné chrčení, a proto jsem otevřela oči. Na plátně se objevily jen šedé čtverečky, které doplňoval už zmíněný otravný zvuk. Pomalu jsem už ztrácela naději, že kazeta bude fungovat, když v tom se na plátně objevil obraz mé matky.

Složila jsem hlavu do dlaní a pomaličku všechno to rozdýchávala. Zatím jsem neslyšela, že by matka něco promluvila a tak jsem zvedla hlavu a setřela si slzu, co se mi kutálela po obličeji.

„Nahrává to?" zeptala se někoho za kamerou a mně se téměř zastavil dech. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit. Tedy, jen když jsem byla novorozenec, ale to už je osmnáct let.

„Už jsem ti to vysvětlovat" odpověděl na její otázku někdo uchcechtnutím. Zabořila jsem se do svých nejvzdálenějších myšlenek a snažila se někomu z mé doby, hlas přiřadit.

„Už jsem ti vysvětlil, že tímhle to zapneš a vypneš. Když to nahrává, svítí to tady, když je to vybité, bliká to tady. Ale jelikož jsem tu kameru zrovna nabíjel celou noc, blikat to nebude, věř mi. Jsi stejná jako Rogers, taky o těchle nových věcech vůbec nic nevíš, ale jeho omlouvá to, že si přes sedmdesát let hrál na ledovec!"

„Tony!"

„Tony!"

Vykřikly jsme s mamkou nastejno. Ona s úsměvem a já zděšeně.

„Už jdi potřebuju to natočit!" pobídla ho a podle toho, že jsem zaslechla zavření dveří asi opravdu odešel.

Koukala jsem do očí své matky, a ona jakoby koukala přímo na mě. Už jsem neudržela slzy, a nechala je volně stékat po obličeji.

„Ahoj Isabell" řekla najednou a já z jejího hlasu ucítila takovou láskyplnost. „Pokud se na tohle díváš, znamená to, že už ti je osmnáct. Všechno nejlepší zlato! Ani nevíš, jak mě strašně moc mrzí, že tyhle narozeniny nemůžu oslavit s tebou. Vlastně je mi líto, že jsem s tebou neoslavila žádné tvé narozeniny" povzdychla si a na chvíli zabořila pohled do země. V tu chvíli jsem zjistila, jak moc jsme si podobné. Vím, že mi spoustu lidí povídalo, jako bych jí z oka vypadla, ale teď jsem si to mohl prověřit na vlastní oči. Vždyť tuhle kazetu musela natočit ještě před mým narozením, což jsem usoudila podle většího bříška, ve kterém jsem nejspíše byla já, ale také podle datumu, který byl na kazetě. Vlastně jsem teď koukala na svoji matku takřka v mém věku. Nemohla být starší než já, přes více než pět let.

„Říkám to nerada, ale nejlepší by bylo, kdybyste se s Tonym a Natali vůbec nepotkali. Ale pokud se zrovna teď díváš na tuhle kazetu, znamená to, že se znáte" povzdychla si a já se jen marně snažila najít chybu v tom, že se s Tonym, Natali a Pepper znám.

„Řeknu to prostě narovinu Bell, mám dar. Mám dar, který mi umožňuje vidět budoucnost. Nemůžu do ní nahlížet sama od sebe, takže jsem drobné vidiny vídávala ve spánku" celou dobu se na mě dívala soucitným pohledem. Proč sakra nikomu neřekla, že vidí budoucnost?!

„Tak nějak vím, v jaké jste teď situaci, takže tě prosím, neudělej žádnou blbost, která by mohla přitížit tobě, nebo ostatním" zastavila se v povídání, jakoby se nemohla vymáčknout a nemohla vypustit další větu z pusy.

„Bell, tak strašně nerada to říkám, ale cítím že je má povinnost, tě s tím obeznámit" řekla, a rychle si protřelo uslzené oči. Věděla jsem že tohle nevěští nic dobrého. Začala jsem se klepat, když mi po zádech přejel nepříjemný mráz.

„Bell" začala a úplně vážným a zcela vyrovnaným hlasem a přitom nespouštěla oči z kamery.

„Proto abyste nad Lokim vyhráli, musí jedna z vás, ať už to budeš ty, nebo Natali. Bude muset jedna z vás položit život za tu druhou" to už nevydržela a rozplakala se na plno. Očima jsem hypnotizovala plátno, a téměř jsem se přestala hýbat.

„Bell, jedna z vás musí zemřít" smutně se zadívala do kamery.

A toto byl ten moment, kdy jsem si vzpomněla snad na každou vteřinu svého života. Před očima mi právě proběhly všechny krásné i zlé vzpomínky, všechny radosti, starosti a smutky. Vybavila jsem si okamžik, kdy jsem poprvé nastoupila do školy, a pak i na střední. A nakonec i moje první setkání s Natali.

Byla asi jedna minuta do zvonění, když se rozletěly dveře a do nich vkráčela nějaká holka. Měla na sobě krásné bílé šaty a své světle hnědé vlasy měla svázané elegantního drdolu. v tu chvíli mi asi nějak došlo že asi sama sedět nebudu. Dívka se vypravila k mé lavici s milým úsměvem na tváři.

"Ahoj, jsem Natali Starková, ale můžeš mi říkat Nat", řekla a šibalským úsměvem na mě párkrát zamrkala a podala mi ruku.

"Jsem Isabella Rogersová, těší mě", a taky jsem se na ní usmála a podali jí ruku.

Když jsem se dotkla její ruky, jakoby se najednou zastavil čas a my stáli naproti sobě a se zkoumavým pohledem si navzájem hleděli do očí. Jakoby mi rukou projížděly malé elektrické výboje. Nat rychle s rukou ucukla a v jejích kaštanově hnědých očích jsem viděla strach a nejistotu.

"Budu ti ale říkat Bello", dodala po trapném tichu a já se musela jenom zasmát. Pořád jsem ale nechápala co to bylo a co to znamenalo.

Všechno mi to už doznělo v hlavě, všechny myšlenky, všechny moje pocity byly pryč. V tu chvíli jsem se podívala zas směrem na plátno.

„Víš Bell, v životě se musí obětovat tolik věcí" povzdychla si. „Samozřejmě že jsem věděla, že nás Loki unese a zabije mě, věděla jsem to, ale co se s tím dá dělat" obočí mi vyletělo tryskem nahoru.

„COŽEEE?!!!" zařvala jsem a spustila nepochopitelný histerák. Začala jsem zrychleně dýchat a nekontrolovatelně jsem se třásla. Slzy se valily proudem a já jsem okamžitě vyběhla z kino salónku. Odstrčila jsem o sebe Tonyho, na což se moc netvářil a vyběhla na chodbu. Narážela jsem snad do všech zdí a potácela se ze strany na stranu, až jsem nakonec vpadla do dveří. Se zaduněním jsem je otevřela a spadla na kolena, do místnosti, kde se konala moje oslava.

„Ona to věděla" začala jsem opět vzlykat, a to už se ke mně všichni nahrnuli.

„Co to říkáš Bell?" zeptal se táta, který mě okamžitě vtáhl do silného obětí.

„Předpovídala budoucnost.. Ona-ona věděla že ji Loki unese, ona věděla že ji zabije.. Nic vám neřekla!" křičela jsem.

„O kom to mluví Steve?" zeptal se Bucky.

„O mojí matce!" zařvala jsem co nejhlasitěji a všichni jakoby na povel utichli.

Ahooojda, jsem tu zpět :D Proboha, jakože cože? Proč ty prázdniny utekly tak rychle? No nic, postěžuju si jindy, teď ke kapitole. Spokojená? Nejsem... Ale teď se snažím knihu dopsat co nejrychleji. Po mé asi půlroční pauze, jsem zjistila, že jsem zapomněla zápletku příběhu, takže jsem měnila konec. No paráda. Do konce tedy chybí asi deset kapitol, a já si každou noc před spaním představuju jak by mohl příběh pokračovat, takže se snažim, aby se mě o Isabellce zdálo, ale ono to prostě nejde :D No nic, teď vám přeju dobrou noc :)) Musím ještě ale na závěr poděkovat, že i přes tu veeeelikááánskou pauzu, kterou jsem udělala, jste tu zůstali a čtete dál <3