Avengers- Bella

8. SEN

1143 slov

Propadala jsem se do tmy, všude okolo jenom temnoty. Nikde nic nebylo. Nikde. Nic. Najednou jakoby blikla žárovka a já stála v úplně bílé místnosti. Všude bílo. Úplně jinak než na začátku. Uprostřed jedné strany místnosti byly dveře. Taky bílé. Jak jinak že jo. Zkusila jsem jít k nim, ale nemohla jsem se ani pohnout. Co to sakra je, sklopila jsem pohled a upřeně koukala na své zkamenělé nohy.

"Hni se" křičela jsem na ně nahlas. Začala jsem hystericky řvát. Na nohy, ano řvala jsem na nohy. Ale jinak jsem celkem inteligentní člověk. Po chvíli mi došlo, že takhle to nepujde. Tak jsem tam tedy jen stála a čekala.

Najednou se se zaskřípáním otevřeli ty bílé dveře a z nich vyšel muž. Celkem divnej chlápek. Vlasy černé, na chlapa delší. Měl nějaké brnění. Zelenozlaté brnění. Od malička tuhle kombinaci barev nesnáším. Proč? Nevím, mě se neptejte.

"Kdo jste?" zeptala jsem se. Ještě jsem hrála slušňačku a vykala mu. Kdybych se mohla pohnou už by měl jednu mojí nohu u huby a tu druhou vy víte kde. Měla jsem vztek. Strašnej.

"Tady se teď ptám já, zlatíčko" řekl mi. Fuuuj. Jak mě to sakra nazval? Zlatíčko? Řekne to ještě jednou a nakopu mu pr.. ehm pozadí. "Neříkej mi tak" už mi bylo jedno jestli mu vykam nebo ne.

"Ale copak, tobě se to nelíbí" řekl a přistoupil ke mně blíž. Jeho dech jsem cítila na krku. Byl to nepříjemný pocit.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se znovu. "Ty to nevíš?" otočil se a odkráčel pár metrů ode mě. Oddechla jsem si. "Určitě si o mně slyšela. Ale ne to dobré. Lidé mě mají za zabijáka, za vraha, za ničitele a já nevím za co dál". Hodila jsem po něm nechápavý pohled.

"Isabello, jsi úplně stejná jako tvůj otec. Nikdy nic nepochopíš", zasmál se nad svými slovy. "Netahej do toho mojí rodinu"! zakřičela jsem na něj. "Vždyť já jsem taky něco jako tvá rodina. Co myslíš, proč jsem ti dal schopnosti co? Jen tak? Ne to ne" zasmál se. "Dal jsem ti je, abys mi pomohla".

Bylo mi už úplně jasné s kým mám tu čest. "Loki", zvedla jsem hlavu a upřeně mu hleděla do očí. "Já věděl že mě poznáš. Vidíš před těmi několika lety jsem slíbil že si vás najdu a vidíš. Jsem tady. Stojím tu před tebou". Úplně jsem nenáviděla jeho pohled. Nesnáším ho. Jestli se odsud dostanu tak ho zabiju. Pomalu nebo rychle to je mi jedno. Nepřežije to, zabiju ho.

Do očí se mi vehnaly slzy. Vzpomněla jsem si na matku. To on ji zabil. Podívala jsem se na něj. Musel z mého pohledu vycítit něco, co se mu na sto procent nelíbilo.

"Co chceš"? prskla jsem na něj, než stačil cokoliv říct. "Chci jenom pomoci. Když i pomůžeš, odměním se ti. Budeš moci vládnou celému světu. Můžeš být královnou celého vesmíru. Pokud tedy budeš na mé straně".

"Nikdy!!" zařvala jsem na něj. Jen se uchechtl. "Jsi stejně naivní jako tvoje matka. Taky nechtěla spolupracovat a vidíš jak dopadla. Chceš taky takhle dopadnou"? Zeptal se mě a jeho předtím smějící se výraz se proměnil na vážný.

"Nikdy se k tobě nepřidám. Myslíš že jsi něco víc než ostatní, ale to nejsi! Nikdy jsi nebyl a nikdy nebudeš! Jsi jenom nula, jedna velká nula". Úplně ztuhl, byl naštvaný. Stačilo by na něj ještě chvíli řvát a on by vybuchl. Pak jen sklopil hlavu a přešel ke mně zase o trochu blíž. "A co jsi ty?" zeptal se. "Ty nejsi nic. Jsi nikdo. Jsi jenom malá uřvaná děvka". Musela jsem se smát. Ten idiot vůbec neví co to znamená. Ach jo. Proč zrovna já. No nic.

Podívala jsem se na něj se smutnýma očima. Usmál se a víc se ke mně naklonil. Přesně na to jsem čekala a plivla jsem mu do ksichtu. "K tobě se nepřidám kámo, nikdy, a to nejen kvůli tomu tvýmu vkusu oblíkání, ale kvůli tomu, že tě nenávidím. A ještě něco. Pokud chceš někoho do týmu, měl by ho hezky poprosit".

Odstoupil ode mě. Měl sklopenou hlavu. Uchechtl se. Zase. Najednou zvedl hlavu. Nevypadal nadšeně. Byl rozzlobený. A to dost. Měl krvavě červené oči a smrtící výraz v obličeji. Bála jsem se ho, ale nemohla jsem to dát najevo. Jen bych ukázalo svůj strach.

Přešel ke mně, znovu, ano znova ke mně přešel. Nevím asi ho to baví pořád přecházet. Najednou mi vrazil pěstí do obličeje. Nečekala jsem to. V tu chvíli mi jakoby povolily nohy a já spadla na zem. Chtěla jsem se rychle zvednout ale nešlo to. Zase jsem jakoby zkameněla.

Klekl si vedle mě." Vidím že sis vybrala stranu. Ale špatnou stranu. Moc špatnou", poslední větu už skoro šeptal. Najednou u kapsy vytáhl malý nožík. Sice malý, ale ostrý. Jak vím že ostrý. To se dozvíte za chvíli. Ale jak za chvíli, vlastně hned teď. Srdce se mi rozbušilo. Jezdil mi nožíkem po ruce. Bolelo to jako čert. Křičela jsem, chtěla jsem se mu vyvléct, ale nešlo to. Najednou zmizel. A já zase padala tou černotou někam dolů.

Stevův pohled

V klidu jsem spal, ale vzbudil mě křik. Hned jsem věděl komu patří. Ihned jsem se rozběhl do Iabellina pokoje. Křičela a házela sebou ze strany na stranu. Na bílém povlečení byla krev a peřinu měla odhozenou někde na druhé straně pokoje. Přiběhl jsem k ní. Třásl jsem s ní aby se probudila. Spadl mi kámen ze srdce když otevřela oči. Ale měla je úplně modré. Ta modrá barva hned vyprchala a objevili se jí její krásně hnědé oči. Řasy měla slepené od slz. Objala mě. Obětí jsem jí opětoval. Všiml jsem si krve na její ruce. "Proboha Bell, co se ti stalo?", zeptal jsem se jí. On on on byl u mě, on byl u mě ve snu. Chtěl mě na svojí straně. Brečela. Bylo mi jí strašně líto. Nechtěla jsem být s ním. Udělal mi tohle. Ukázala na svoji ruku.

Když jsem se na její ruku lépe podíval, zjistil jsem že to, co má Isabella na ruce nejsou jenom řezné rány jsou tam slova. UŽ MĚ NIKDY NEPORAZÍTE, napsal ten někdo. Panebože, vydechl jsem potichu. "Bello, zlatíčko kdo ti to udělal?" Slzy se jí nahromadili mnohem víc. "Loki, byl to Loki".

Zastavilo se mi srdce, nemohl jsem se nadechnou. Panebože, co zas chce. Nic jsem neříkal. Po pár sekundách jsem ale prolomil ticho.

"J.A.R.V.I.S.I. napiš všem z Avengers ať se dostaví po osmé hodině do Stark Toweru" nařídil jsem mu. "Pane, ale jsou čtyři hodiny ráno". "J.A.R.V.I.S.I. dělej, tohle je důležité", zařval jsem na něj. Tohle se muselo vyřešit a to hodně rychle. Vzal jsem Bell do náruče a odnesl ji do obýváku. Ošetřil a zavázal jsem ji rány na rukou. Bylo mi jí líto, tak moc.

"Bell zkus usnout. Neboj se nic se ti nestane. Jsem tu já a já nikomu nedovolím aby ti něco udělal." Bella jenom kývla a zanedlouho usnula.

Takžee... Ahojky, jsem tu zpátky s novou kapitolou. Omlouvám se že vyšla po tak strašně dlouhé době. Takovej ten typickej konec školy, takže to učení na poslední chvíli.. no.. I když to nebyla jenom škola, co mi bránila ve vydání kapitoly, ale taky moje lenost.. Proboha jsem ten nelínější člověk ever :D Jinak, co vy a vysvědčení..? U mě celkem v pohodě. A pojedete taky třeba někam na dovču?

A tak to je všechnooo,tak zase příště a AHOJ :P