Avengers- Bella

28. Nový friends?

1278 slov :)

Je to přesně týden ode dne, kdy jsem našla náš zničený dům. Řekla jsem si, když ostatní lidé mohou být takový hajzlové, proč bych nemohla být i já? Ano přesně tak. Jsem zlá. Tedy né úplně. Jen se tak chovám.

Šla jsem zrovna na nějakou poradu. Agenti mi udělali přesně uprostřed chodby malou cestičku. Asi se mě bojí, skvělý pocit. Také jsem změnila styl oblíkání. Černá kožená vesta, černé triko i legíny působily velmi záhoráckým dojmem. Na očích teď nosím jen černé brýle.

Svižně jsem se dostala do zasedací místnosti. Vyndala jsem si mobil z kapsy a zapla si písničky. Do sluchátek, které jsem měla pečlivě schované pod prameny vlasů jsem si pustila můj oblíbený playlist. Bez pozdravu jsem si sedla na jednu z židlí.

Fury začal něco mluvit o něčem velmi důležitém, ale když máte sluchátka v uších, jednoduše ho neslyšíte. Všimla jsem si Tonyho, který byl na schůzi asi tak rád jako jsem teď já. Divně se na mě šklebil. Jen jsem nad ním protočila očima a dál se zaposlouchala do písniček.

Po několika minutách mi ve sluchátkách zacinkal zvuk toho, že mi někdo napsal. Naštvaně jsem zprávu otevřela. Samozřejmě nenápadně, aby mě nikdo neviděl. Když jsem se podívala kdo mi píše, vzteky jsem skoro zrudla.

Tony: Ahoj.

Já: Co je?

Tony: Zrovna se o tobě Fury baví.

A sakra. Nenápadně jsem si sundala jedno sluchátko z ucha a zaslechla poslední slova Furyho proslovu.

„Takže s tím souhlasíte slečno Rogersová?" zeptal se mě neutrálně.

„S čím?" zeptala jsem se zase já. Kdybych nebyla prokletá, očarovaná, nebo tak jak mi říkají, myslím že by mě Fury seřval. Ale teď se na mě bojí jen zvýšit hlas.

„S tím tréninkem" povzdychl si Fury. „Byla jste přeřazena do vyšší skupiny. Nebo jste snad neposlouchala?" nadzvedl obočí.

„Samozřejmě že poslouchala" zalhala jsem.

„Takže dnešní trénink s dvojčaty začíná v pět hodin"

Hah, asi si opravdu myslí že tam půjdu. Všichni jsou tak naivní.

„Omlouvám se, že musím tak brzy odejít. Je mi to opravdu líto" řekla jsem trochu ironicky a vstala jsem ze stoličky. „Ale bohužel si musím něco zařídit"

Odešla jsem ze zasedačky a mířila si to ven ze základny. Dneska si užiju trochu volna. Šla jsem směrem k mojí oblíbené kavárně. Naštěstí měli otevřeno, takže jsem s radostí vešla. Objednala jsem si to nejdražší kafe co tam měli. O peníze jsem si nedělala starosti. Navíc, stejně mě během roku někdo zabije, díky Lokiho prokletí, takže proč si neužívat?

Posadila jsem se na své obvyklé místo a pozorovala lidi venku přes velké okno. Když mi nějaká mladičká servírka přinesla mojí objednávku, zdvořile jsem poděkovala a kávu od ní převzala. Bylo mi divné, že na mě tak zírá. Vzala jsem si mobil a projížděla internetové stránky a sociální sítě.

Vyrušilo mě hrubé zaklepání na sklo. Podívala jsem se tím směrem a spatřila tři kluky. Podle mé úvahy byli asi stejně staří jako já. Všichni tři lepili na sklo svoje obličeje. Odvrátila jsem od nich zrak a dál se věnovala svému mobilu. Bohužel ne nadlouho. Ty tři retardi vběhli do kavárny a zastavili se před mým stolem.

„Co sakra chcete?" zvedla jsem hlavu od telefonu a všechny tři sjela pohledem. Musím říct že byli docela hezcí.

„Chtěli by jsme se jen seznámit" švihnul jeden z nich laškovně obočím a přisedl si.