Avengers- Bella

31. Konečně šťastná?

2562 slov :D (tady se někdo rozjel)

Dnes je přímo nádherný den. Tedy, to jsem si myslela když jsem ráno vstala. Přeci jen jsem včera přišla na to, že nějakou naději na přežití mám. A to, si myslím že je dost dobrý důvod k tomu, abych dnes byla šťastná. Došla jsem si na snídani, dala si horkou koupel a takové různé blbosti okolo. Jo, dneska budu odpočívat.

„Slečno Rogersová?" ozvalo se z malého reproduktoru v rohu místnosti. S přimhouřenýma očima jsem pohledem sjela přesně na to místo, odkud zvuk přicházel. Mávla jsem rukou směrem k takzvanému vypínači, s očekáváním že se zapne, aby mě mohla druhá strana slyšet. Bohužel se nic nestalo. Je pravda že už jsem svoje schopnosti dlouho nepoužívala. Nedobrovolně jsem tedy vstala a přemáčkla tlačítko.

„Děje se něco?" houkla jsem znuděně.

„Dostavte se do pěti minut do mé kanceláře" rozkázal Furyho přísný hlas a já jen protočila očima.

„I Vám přeji pěkný den" zašeptala jsem nevrle a šla se obléct. Než jsem odešla z pokoje, zkoukla jsem se v zrcadle.

„No holka cos to se sebou udělala" povzdychla jsem si a podrobně prozkoumávala svůj odraz v zrcadle. V obličeji jsem byla strašně pohublá. Moje lícní kosti by byli vidět na kilometry daleko. Obličej bílý jako stěna, by taky nebylo těžké přehlédnout. Třešničkou na dortu byly oči.

Jen jsem nad sebou zakroutila hlavou a vyšla na chodbu. Do Furyho kanceláře bych došla i poslepu. Byla jsem tam asi milionkrát. A polovinu času z toho milionu jsem tam trávila s Nat. Nemyslete si, že to bylo kvůli nějakým průšvihům, to ne. Dobře bylo. Při vzpomínce na mou nejlepší kamarádku se mi udělalo smutno.

Když jsem si myslela, že se cestou k Furymu obejdu bez nějakých hádek, nepříjemných setkání a podobně, pekelně jsem se mýlila. Hádejte, kdo se objevil. No samozřejmě že Chris. A ještě lepší bylo, že u sebe měl tu svoji novou přítelkyni. Chtěla jsem se nenápadně otočit a najít jinou cestu k Furymu, ale to by nemohl být Chris, kdyby mi nezkazil můj plán.

„Bell!" zakřičel na mě vesele. Zastavila jsem se v pohybu a pomalinku se na něj otočila. Na tváři mu hrál úsměv, jak kdyby si právě teď něco šlehnul.

„Chrisi!" zvolala jsem taky s hraným křečovitým úsměvem.

„Tak dlouho jsem tě neviděl" zasmál se a objal mě. On. Mě. Obejmul! Nebudu lhát. Tohle jsem nečekala. Objímali jsme se ani ne vteřinu, ale mě to i přesto přišlo jako hrozná doba. Navíc na mě ta jeho holčina házela zabijácké pohledy.

„Tohle je Amanda" ukázal na tu blondýnu.

„Amando, tohle je Bella. Bell Amanda" snažil se nás seznámit. Ta takzvaná Amanda mi podala ruku a já ji neochotně přijala.

„Těší mě" řekla prostě a nasadil ultra falešný úsměv. Tím pohledem říkala něco jako ‚Šáhneš mi na mýho miláška a zlámu ti obě dvě pazoury takovým způsobem, že si ani televizi nezapneš, ale určitě budeme skvělé kamarádky. Nezajdem dneska na zmrzlinu?'

„Mě taky" odpověděla jsem jí suše. „Moc ráda bych si s váma dvěma ještě povídala, ale bohužel budu muset jít" chtěla jsem ten rozhovor ukončit.

„Ach, to je hrozná škoda. Tak snad příště" usmála se ironicky a už si táhla svýho Chrise co nejdál ode mě. Tak takovouhle holku jsem v životě neviděla. To nadšení, s kterým jsem se ráno vzbudila, už dávno vyprchalo, a já se teď doslova plazila ke kanceláři. Když jsem byla na onom místě, zaklepala jsem a vešla dovnitř.