Avengers- Bella

32. Osmnáct

1448 slov :)

Už je to pár týdnů od mého, dá se říci osvobození. Na každého se směji jasněji než slunce a chovám se jako nejšťastnější člověk na planetě.

Vzpomínám si, jak na moje ,prolomení kletby' reagovali ostatní. Thor tomu nemohl uvěřit a povídal, že jsem jediná, která z tohohle zajetí vyklouzla ven. Ostatní se samou radostí smáli, jiní brečeli. A pak tu byl Tony. Je mi ho strašně líto. Každý den tráví v laboratořích, nebo v těch jeho vědeckých místnostech. Vyprchala z něj i jeho každodenní energie. Už to prostě není Tony. Změnil se. Ostatně ono se tu změnilo úplně všechno.

Právě si to s veselým hvízdáním vykračuju chodbou, když zahlédnu Buckyho, nenápadně se krčícího ve dveřích. Ihned jak mě spatří nasadí svůj neutrální výraz alá bručoun a dělá jako bych byla zeď.

„Koho stalkuješ?" zeptala jsem se ho jen tak mimochodem. Očividně byl mojí otázkou zaskočen.

„Hale hleď si svýho a neotravuj" broukl nabroušeně. Aha tady něco nehraje. Bucky není ten, co je každým dnem na někoho naštvaný, ale je to pravý opak.

„Jseš špatná herečka Jamesi" zazubila jsem se na něj.

„Kdyžtak už spíš herec ty Leonardo DiCaprio" odpověděl a dál mě totálně ignoroval.

„Co tam schováváš?" zeptala jsem se ho, protože mi právě došlo, že tu stojí jak nějaký voják. Jako kdyby on voják nebyl že?

„Nic neschovávám. A už jdi" snažil se mě prostě odkopnout.

Zuby, nehty a nevím čím vším jsem se snažila dostat do dveří, před kterými nehybně stál.

„Pust mě tam!" křikla jsem už mírně nabroušeně, protože jsem v tomhle souboji byla už od začátku jasným poraženým.

„Nějaký problém?" vykoukla ze dveří mírně rozcuchaná Wanda. Když si mě všimla, zkameněl jí její usměvavý výraz v tváři.

„Žádny problém, jen tady pan Důležitý, mě nechce pustit dovnitř" protočila jsem oči a dál se snažila provrtat si cestu do místnosti.

„Nevidím důvod, proč by tě sem měl pustit" řekla Wanda chladně.

„Pojďte nám pomoct, sami to tu nezvládnem!" vyšel z místnosti Steven s Natashou a Clintem.

„Dobře tak u tohohle být nemusím" otočila jsem se na patě a rychlým krokem odběhla pryč. Co tam panebože dělali.

Když jsem došla do svého pokoje, litovala jsem toho co jsem řekla.

„Dobře tak u tohohle být nemusím" odfrkla jsem si. „Nic lepšího si jim říct nemohla, teď vypadáš jako kdyby tě to nezajímalo." Povzdychla jsem si a usadila se na postel.

„Tak dobře, nějak se tam dostanu" zašklebila jsem se sama pro sebe. Možná bych se tam mohla dostat větrací šachtou, ale jsou ty tři malinké problémy. První je asi ten, že bych se do ní nevešla. Druhý jestli by do tamtoho pokoje vůbec nějaká větrací šachta vedla a třetí, asi ten úplně nejhlavnější, kde mám nějakou větrací šachtu najít. Tímto jsem celou operaci ‚šachta' definitivně zamítla a dál se nudila ve svém pokoji.

Promrhané sekundy se střídaly s minutami, a ty zas s pár hodinami strávenými nicneděláním. Vstala jsem tedy ze svého křesílka, čímž se mi zatočila hlava, ale já tu bolest perfektně ignorovala. S rukama v kapsách jsem vyšla na chodbu, ve které nebylo ani živáčka. Ani mi to nepřišlo divné, dějí se i mnohem divnější věci. Pomalu jsem přestávala myslet na události, které se staly před pár hodinami. Jako by mi je mozek sám vymazával z hlavy. Bezmyšlenkovitě jsem se potácela chodbami ve snaze najít aspoň jednu život duši.