Avengers- Bella

3. Chci znát pravdu!

842 slov :)

Ležela jsem ve své posteli a přemýšlela. Nemohlo být ani devět hodin. Pořád mi vrtalo v hlavě Stevovo chování a naše zvláštní setkání s Nat.

Najednou se pomalu otevřely dveře a dovnitř vlezl Steve.

"Děje se něco?" zeptala jsem se s roztřeseným hlasem. steve jen zakroutil hlavou. Změřila jsem si ho káravým pohledem, a pak dodal.
"Musíte se domluvit s Natálií, aby k nám zítra přišli."

" Přišli? Jak přišli?" podívala jsem se na něj tázavým pohledem.
" No, on a její otec". Vypadal celkem nešťastně a zmateně. Neříkám že já zmatená nebyla.

"Dobře, domluvím to!" podívala jsem se na něj a malinko se usmála. Steve mi sice úsměv neopětoval a jen dodal, "Je důležité aby jste se s Natálií nedotýkali. Nesmíte se objímat, podávat si ruce, atd. Je to velmi důležité." Jen jsem přemýšlela nad jeho slovy a vnímala ho jen tak napůl.

"Isabello! Posloucháš mě vůbec?! Je to velmi důležité," řekl Steve s výrazně zpřísněným tonem hlasu.
"Jo. jo jasně.. Žádné doteky, chápu" Při takové myšlence jsem se usmála.
"Je tu něco k smíchu?" zeptal se mě Steve, když byl na odchodu.

"Ne", odvětila jsem. Když už byl Steve u dveří zeptala jsem se, "Tati, co se to vlastně děje?"

"Brzy se to dozvíš", odvětil a odešel s kamenným výrazem na tváři. Tohle mi dalo o tom přemýšlet ještě víc. V myšlenkách jsem usnula.

Ráno mě probudil budík a já s klopýtavým krokem vešla do koupelny. Trochu jsem se zkulturnila sešla po schodech dolů do kuchyně. Na ledničce jsem našla přimagnetkovaný papírek se vzkazem: Šel jsem si zaběhat. Nezapomeň na ty víš co. Položila jsem papír na stůl, vzala z ledničky mléko a cornfleaky a začala snídat. Po pár minutách jsem stála připravená před dveřmi.

Za několik minut jsem pomalým krokem došla ke škole. Ve třídě jsem byla mezi prvními, avšak Nat už seděla v lavici. Přemýšlela jsem jak se jí nenápadným způsobem zeptat jestli k nám nechce po škole zajít. To by ještě nebylo tak těžké, kdybych se ale neměla ptát na jejího otce.

"Ahoj Nat!" pozdravila jsem ji a šla si sednout vedle ní.
"Hale," začala jsem opatrně, "nechtěla bys dneska přijít k nám. Třeba hned po škole," dodala jsem ještě.

"Jasně, odpověděla bez váhání.

"No a ještě něco", zaváhala jsem. Jen na mě kývla abych pokračovala. "No, jak to říct, jestli bys nepřišla i se svým no, jak to říct, se svým," nedokázala jsem to ze sebe vypustit.

"Vymáčkneš to ze sebe nebo tu budeme čekat dalších 50 let?" zeptala se mě s úsměvem od ucha k uchu.
" Jestli bys s sebou nevzala i svého taťku."
"No jasně", ihned odpověděla.

"Jen se bojím no, on je to celkem egoista", zasmála jsem se.

Škola se dneska celkem táhla, nebo to bylo tím jak jsem se těšila domů. Potřebuju vědět jak to všechno je. Chci znát pravdu! řekla jsem nahlas když jsem šla ulicí k našemu domu. Hned mi došlo co jsem právě udělala a začala jsem se otáčet jestli mě někdo neslyšel. Řeknu vám, jestli mě někdo viděl, rovnou vytáčel číslo do Bohnic, protože to co jsem na tom chodníku předváděla bylo no.. celkem hoodně divný. Naštěstí nikdo nikde nebyl a já si oddechla. Pomalým krokem jsem se blížila k domu.

Když jsem odemkla přiběhl ke mně Steve a začal se vyptávat na Natali a jestli souhlasila.

"Tak zaprvé", řekla jsem, "ještě jsi mě nepozdravil a hned tu na mě chrlíš aspoň triliardu otázek? Musím si taky chvíli vydechnou," řekla jsem a rychlým krokem pospíchala k pokoji. Nestihla jsem to, Steve mě chytil za ramena a já nemohla dělat nic jiného než stát.

"Fajn, vzdávám se! Řeknu ti to tady a teď. Natali přijde a přijde i její otec," vypadlo ze mě celkem rychle. Ještě jsem k tomu nahodila milý úsměv.
"Fajn", řekl Steve, počkáme na ně. Ukázal jsem mu palec nahoru a odběhla do pokoje.

O hodinu později..

Steve byl v obýváku a přešlapoval z jedné strany na druhou. Byl celkem zamyšlený. Chodil tam takhle asi ještě pět minut než si mě všiml.
"Tati, vydala jsem ze sebe, co se děje? Proč si tak nervozní?"Poslední dobou je takovýhle pořád. Vždy to byl člověk s přirozeným úsměvem od ucha k uchu a tento týden je to jen nudný, přemýšlející a celkově i přísný táta. Podíval se na mě těma svýma modrýma očima a usmál se. Panebože on se usmál!
"Víš", začal, "v tomhle týdnu toho na mě bylo nějak moc. Je to strašně důležité a jde o tvoje bezpečí, jsem z toho celej špatnej, nechci aby se ti něco stalo." Po obličeji mi stekla jedna neposlušná slza. Šla jsem ho obejmout.
"Mám tě ráda tati!"zašeptala jsem potichu. "To já tebe taky," dodal.

Po chvíli se rozezněl zvonek a já jsem sebou trhla. Mám jít otevřít? zeptala jsem se nejistě. Jasně jen běž! Otevřela jsem dveře a za nimi stála Natali se svým tátou.
"Dobrý den pane Starku, ahoj Natali," přivítala jsem je s úsměvem. Stark kývl na pozdrav a Natali se na mě usmála a pak dodala, "Ahoj Bell!"

"Pojďte dál", pobídla jsem je a oni vešli do našeho domku.