Avengers- Bella

24. Co máš s Chrisem? Co máš ty s Natashou?

1118 slov :)

Dorazili jsme do řídící místnosti celí udýchaní. Zastavila jsem těsně před dveřmi a trochu se vydýchávala. Upravila jsem si culík a podívala se na pobaveného Chrise. Protočila jsem nad ním oči a otevřela dveře od místnosti. Nesnáším když vejdete mezi posledníma a všechny pohledy se stočí na vás. Dnešek nebyl výjimkou. Jedním pohybem ruky jsem všem naznačila ať si hledí svého.

„Agentko Rogersová, jsem příjemně překvapen že jste přišla včas" myslím že to od Furyho měla být pochvala, ale když to řekl tím svým obvyklým tónem připadalo mi, že mi to spíš vyčítá.

„Ale nechápu proč jste sem brala i agenta Harrisna?" podíval se na mě Fury a já stočila svůj pohled ke Chrisovi.

„Doufám že tohle nebylo to, co jsi mi chtěl říct?" vydala jsem ze sebe. Když pomalu kývnul zahleděla jsem se do země.

„Promiň" pípla jsem nejistě a posadila se na židli vedle Wandy. Chris si sedl hned vedle mě. V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vstoupila Nat. To by samo o sobě nebylo ani divné, ale Nat přišla v pyžamu. V ruce držela termosku s mě neznámým obsahem. Když si sedla vedle Pietra potichounku zívla. Fury začal něco žvanit o tom, jak jsme nezodpovědní a prostě strašně lehkomyslní. Nat během jeho výkladu usnula a nedala se probudit. Když schůze konečně po dlouhým dvaceti minutách skončila, Tony odnesl Nat do jejího pokoje.

Chtěla jsem se zeptat Chrise kde vlastně teď bydlí, ale v tom mě něco popadlo a já stála naproti dveřím svého pokoje. Naštvaně jsem se otočila na osobu, která stála za mnou.

„Jseš normální?" zařvala jsem na Pietra. Bylo to asi trochu moc zlé a přehnané, ale ten parchant si to zasloužil.

„Co s ním máš?" zeptal se tvrdě a pomalu se ke mně přibližoval.

„Ti normálně hráblo?" řekla jsem mu úplně normálně, pohledem upřeným přímo do jeho zářivě modrých očí, které mi v tu chvíli nepřišli vůbec divné a ve kterých jsem se pomalu ztrácela.

„Co s ním máš?" za každým slovem udělal pauzu.

„Pietro neblázni. Já s Chrisem nic nemám. A navíc i kdybych měla nemusí tě to zajímat" usmála jsem se na něj, protože jsem se pomalinku uklidňovala.

„Lžeš" prskl na mě hnusným tónem. Fajn, tak jestli jsem doteďka byla klidná, neručím za sebe.

„Táhni k čertu Pietro a nech mě bejt!" okřikla jsem ho, ale očividně mu to vůbec nevadilo. Podíval se na strop a pak na mě, pak zase na strop, pak někam do chodby, pak na druhou stranu chodby. Fuuu jakto že se mu netočí hlava. Jednou rukou mě přidržoval u dveří a druhou si sáhl do kapsy. Nejdříve jsem si myslela že šahá třeba pro žvýkačky co já vím. Místo toho vytáhl nůž a začal se s ním nebezpečně přibližovat k mému krku.

„Pietro jestli je to vtip, tak je hodně blbej" sykla jsem na něj a jemu se ty jeho divně modrá kukadla rozzářila ještě víc. Tady něco nehraje. Když už jsem byla smířená s tím že z tohohle asi nevyjdu nejlíp objevila se v rohu Natasha.

„Hej co to děláš?" zařvala na nás a rychlými kroky se k nám dostala. Cítila jsem jak mi po krku stéká pramínek krve.

„Pietro!" zařvala na něj. Otočil se a Natasha vykulila oči.

„Tohle nechci dělat podruhý" smutně se usmála a rychlostí blesku podkopla Pietrovi nohy. Ten se ihned zřítil k zemi. Následně ho dorazila dvěma silnými kopanci do hlavy.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě starostlivě a zkoumala ránu na krku.

„Co to bylo?" řekla jsem vystrašeně.

„To Loki. Ovládl ho." smutně sklopila pohled k zemi.

„Bylo to to samé co se mi stalo v tělocvičně?" vzpomněla jsem si na ten den. Natasha kývla.

„Měla bys jít na ošetřovnu. A Pietro pravděpodobně taky" zavelela, něco naťukala do vysílačky, kterou ani nevím kde vzala. Doprovodila mě až k doktorům a vysvětlila jim co se stalo.

„Já už budu muset jít, mám s někým schůzku" usmála se omluvně.

„Se mým tátou co?" zašklebila jsem se na ní.

„To tě nemusí zajímat" zasmála se a opustila místnost a já tam zůstala sama s doktory.

„Ahoj Isabello" ozval se za mnou nervózně doktor Benner.

„Dobrý den Bruci" kývla jsem na pozdrav. Doktor přešel ke mně a začal mi ránu čistit. Po chvíli své veledílo dokončil tím, že mi na krk přitiskl obrovskou náplast. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a hned zase uskočila. Ta náplast vypadala příšerně. Budu muset nosit roláky. S poděkováním jsem vyšla z ošetřovny.

„Co tady děláš, nemáš náhodou schůzku s Natashou?" rýpla jsem si do svého otce.

„Ne, Natasha si potřebovala něco zařídit" odpověděl a pohledem zkoumal můj krk.

„Slyšel jsem co se stalo" řekl nešťastně a vsadila bych se že si to vyčítal.

„Nic vážného" pokrčila jsem rameny.

„Myslíš to vážně?" nadzvedl obočí a ustaraně se na mě podíval.

„Naprosto" usmála jsem se vesele. Šli jsme směrem asi k mému pokoji. Kolem nás procházeli agenti v různých oblecích či uniformách. Vypadalo že mají celkem naspěch.

„Co máš s tím Chrisem?" zeptal se mě podezíravě po několika minutách tiché chůze.

„Co máš ty s Natashou?" oplatila jsem mu to úplně stejně abych měla čas na to přemýšlet co odpovím.

„S Natashou jsme jen přátelé" řekl a myslím že se u toho i začervenal.

„Řekla bych že něco víc než přátelé. Zato mi s Chrisem jsme a budeme jenom přátelé" vysvětlila jsem a pár rychlými kroky jsem docupitala ke dveřím svého pokoje.

„Tak ahoj" rozloučila jsem se zvesela a vběhla do mého prozatímního pokoje v budově Shieldu. Skočila jsem na postel a zapla televizi. Bože jak já jsem na ní už dlouho nekoukala. Chyběl mi už jen popcorn. Napadlo mě kdo jediný by mohl mít v téhle budově bez zábavy a dobrého jídla popcorn. Ihned mě napadla Natálie. Nevím proč, ale věřila jsem jí že to má. Nucena svou chutí na popcorn jsem se zvedla z postele a rozeběhla se přímo k Nataliinu pokoji. Náhodou šla zrovna kolem mě.

„Nat nemáš popcorn?" stoupla jsem si před ní a zářivě se na ní usmála.

„Uhni mi z cesty" sykla na mě hnusně. Až teď jsem si všimla, že je oblečena celá v černém, na zádech měla přecpaný vak. Nevím co v něm měla. A na očích se jí zaleskly pracně vyleštěné černé sluneční brýle.

„Co se ti stalo?" vyprskla jsem smíchy a chtěla se jí podívat do vaku.

„Nehrabej na mě těma svýma odpornýma rukama!" zařvala na mě. Nechápu proč je zase tak vytočená.

„Co prosím?" zeptala jsem se jí mile a doufala, že mi taky mile odpoví.

„Uhni mi z cesty" zopakovala zřetelněji a dala důraz na každé slovo.

„Co když neuhnu?" škádlila jsem ji.

„Zmiz mi z očí!" řekl rozzlobeně.

„Ne!" tímhle jsem jí asi nějak moc vytočila. Vrhla se na mě, přimáčkla mě ke zdi a loktem mi drtila krk.

„Bojíš se mě?" zašeptala mi do ucha odporným tónem.

„Tebe Nat? Ani ve snu" odfrkla jsem si ironicky. To její chování mě jednou doopravdy zabije.

Po "pár" dnech ( :D ) jsem tu zas. Přináším vám krátkou, šílenou, nechápavou a dost divnou kapitolu.. To je ale kombinace co? :D Taky vás už ta škola zabijí?! Mě totálně :D Chci prázdniny a to hned :D

Jinak už jsme u čísla 24! což nedokážu pochopit.. :) Takže děkuju za hlasy, přečtení a komentování. Tak zase příště ahuuuj :)