Avengers- Bella

7. Zase jenom informace

Ták je tu celkem nudná kapitola a ANO to je a dlouhá. Já jsem ji prostě musela rozdělit. Tak má něco okolo 880 slov. Ta další má přes 1100 :D Jinak jsem vám chtěla hrozně poděkovat. Fákt moc!! Takže děkujuuuu <3 Ještě mám takový menší dotaz. Bude nebo nebude vadit přímá řeč v uvozovkách? Asi to tak začnu psát :P Jinak nevím, kdy vydám jakože další díl :D možná pondělí, nebo ještě v sobotu. Ale to uvidim :)

"No", řekl Steve a jenom se zasmál. "Tohle ti taky budem muset povyprávět". On se směje? Jako vážně, on se směje, v takovéhle situaci. Já tady nezvládam takovej příval novejch informací, myslim si že nejsem mentálně v pořádku, ale on se směje. Fáájn, pohoda. No tak to by jste mi měli povyprávět, odekla jsem a chodila jsem po nich uražený výraz

Asi po 15 minutách..

Tak dobře, právě jsem se dozvěděla že muj táta, je nějakej Kapitán Amerika, kterej zachraňuje svět a chrání ho, před těma věcma, který jsem viděla ve videu. Říkám si, že jsem na tom asi duševně celkem dobře, protože ostatní by se buď sesypali strachy z toho, jejich otec se vystavuje celkem velkýmu nebezpečí a podobně, nebo ty druhý by zase skákali do výšky radostí, že se narodili právě superhrdinům. Jupííí! Fakt super. No nic. Mě to nějak nevyvádí z míry a snažím se abych vypadala celkem v pohodě. Ale v duchu se motám pořád dokola a jsem jako na nějaký horský dráze, která jede přímo dolu a pořád a pořád a pořád nekončí.

No, to ale není všechno, co jsem se dozvěděla. Taky vim novou informaci o tom, že Nataliin otec, je nějaká kovová plechovka, která si lítá po městě a taky se považuje za superhrdinu. A ty, co byli na videu jsou jejich přátelé, které prý potkáme celkem brzy.

"Tak fajn, už to začínam nedávat. Máte ještě nějaké další informace, které jsem za svůj život nestačila pochytit?" v duchu jsem doufala, že řeknou, že to celý byl jenom nějakej počítačovej návrh jak si z Isabelly udělat srandu. Ale tak to vůbec nevypadalo, rozhodně ne. Pevně jsem taky doufala v to, že se teď probudim kdekoliv, třeba i ve škole, to je mi vážně fuk a zjistím že to byl jenom nějakej přiblblej sen.

"No, ještě jedna by tu byla", začal se na smát Tony. Hodila jsem po něm mega vážnej pohled, kterej by zavraždil minimálně stovku lidí a to opakuji! MINIMÁLNĚ!

"Koukáš jako bys mě chtěla zabít", pořád se smál Tony. No neříkej, zaznělo mi v hlavě a já jen nad Tonym protočila očima a podívala se na Steva.

"Tak co mi ještě řeknete? Že mám sestru, nějakou příšeru? Nebo bratra, boha támhle z toho Ásgardu? Nebo třeba, že jsem mimozemšťan? Nebo já nevím co?!" tohle už jsem celkem řvala. Když jsem dokončila svůj proslov omluvně jsem se na ně podívala.

"Je tu ještě taková jedna věc", začal táta. "Kolik myslíš že mi je?"

"Nevim, pět! " Výhružně jsem se na ně podívala a už jsem na ně začala skoro zase řvát. Sakra, oni mi řeknou že jsou superhrdinové a teď tady řeší jejich věk? Vážně? Proboha to snad není možný.

"No, tak to svoje číslo odečti od stovky", začal se na celé kolo smát Tony. Tak pardon, ale tohle už bylo na mě moc.

"Děláte si ze mě srandu že jo?" vydechla jsem ale po chvíli mi jejich pohledy ukázali opak.

"Takže ti je opravdu 95?!" zeptala jsem se táty.

"No možná trochu míň, možná trochu víc.," nevinně se usmál.

Hned na to jsem omdlela. Viděla jsem černou tmu. Slyšela jsem hlasy. Nevěděla jsem komu patří a ani co říkají. Zdálo se mi že chvilku křičeli, poté zase chvilku šeptali. Lezlo mi to krkem, chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Jako by mi někdo dal na víčko půl tunový závaží. Sakra, zaklela jsem v duchu a snažila se těm hlasům dát najevo, že je celkem slyšim. Chtěla jsem zvednou ruku. Nic. Nepovedlo se. Zatla jsem pěst a zkusila to znovu. Jo! Sice to byl pohyb asi pět centimetrů vysokej, ale co. Povedlo se.

"Bell? Jsi v pořádku? Slyšíš nás? Hej?! Isabello, řekni něco". Všude se ozývaly hlasy. Nepoznávala jsem je. Pořád ne. V tu chvíli jsem zkusila otevřít oči. A hádejte komu se to povedlo? Ano, hádáte dobře. Byla jsem to já, v tu chvíli asi nejšťastnější člověk na světě. Něčí ruce mi pomohli vstát a pak mě někdo vzal do náruče a odnesl zpátky na sedačku. Přistrčili ke mně sklenici s vodou.

"Napij se", řekli mi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Neměla jsem žízeň, vážně ne. Když jsem se trochu vzpamatovala, z mých myšlenek mě vyvedl Tonyho hlas.

"Jsi v pořádku? Na tvém místě bych asi zareagoval stejně. Byl by tu jediný rozdíl. Já už bych se z toho šoku neprobudil". Usmála jsem se, ale hned jsem nahodila vážný výraz. Vzpomněla jsem si proč jsem omdlela. Otočila jsem se na Steva.

"Vážně je ti přes devadesát?" zeptala jsem se.

"Jo, vážně", odpověděl s klidem.

Ten den jsme se ještě s Nat na pár filmů. Steve mi řekl všechno o jeho minulosti, o Buckym, o Peggy, o tom pádu s letadlem, o Tesseractu, o Avengers a o mnoha dalších. Bavilo mě ho poslouchat. Miluju tyhle příběhy. A ještě když slyšíte, že jsou pravdivý a vypravěč vám je povídá s nadšením. Je vidět že to baví i Steva. Jen nechápu, jak může dítě Kapitána Ameriky vypadat jako já. Jsem totální tele, který pokazí všechno, na co šáhne. Ale abych na sebe nebyla až tak zlá. Nějaká ta dobrá stránka se na mě přece jenom taky najde.

Byla jsem už unavená. Šla jsem si tedy lehnou do svého pokoje. Ještě před spaním jsem si dala rychlou sprchu a potom jsem se jenom zavrtala do peřiny. V posteli bylo krásně. Nejlíp.