Avengers- Bella

5. Boží pokoj

Ahoj ahoj :D Jen jsem se chtěla zeptat, za chvilku vyjde kapitola asi o 2000 slovech.. Nechcete ji rozdělit nebo jí mám nechat tak jak je? .. :D Jinak bych vám strašně moc chtěla poděkovat za ty super ohlasy. Děkujuuuu <3

853 slov :)

Šla jsem si tedy zabalit jak mi Steve řekl. Nevěděla jsem co si mám vzít, kam jedeme, jakou tašku si vezmu. Nedokázala jsem se naplno soustředit. V hlavě mi pořád přebíhala myšlenka s Natali a taky rozhodování mezi cestovní taškou a kufrem. Jen pár dní, musíme na pár dní někam odjet, opakovala jsem si v duchu tátova slova. Asi mi postačí jen cestovní taška. Kdyžtak se sem vrátíme ne?

S taškou v ruce jsem seběhla schody dolů, kde už na mě všichni tři čekali. Steve žádnou tašku ani kufr neměl, ale mě to bylo celkem jedno a jen jsem dál pokračovala do Starkova auta. Když jsme vyjeli, dívala jsem se jak náš domek mizí v dáli. V hlavě jsem si začala přemítat co se stalo cca tak před půl hodinou. Jeli jsme snad rychlostí světla. Neříkám že nemám ráda vysokou rychlost, ale jen jsem nebyla zvyklá. S tátou jsem takhle nikdy nejezdila a mojí mámu jsem vlastně ani neznala. Zemřela když jsem byla ještě hodně malá. Pár jejích fotek mám, přesně je mám chované v takovém dá se říct deníčku, který nosím pořád sebou. Ani tahle cesta nebyla výjimkou.

Zanedlouho jsem zastavili před vysokým mrakodrapem. Nahoře se tyčilo obrovské písmenko A. Jestli tady Starkovi bydlí tak jim opravdu závidím. Zírala jsem na mrakodrap s otevřenou pusou. Žiju v New Yorku a nikdy jsem o něm nezaslechla ani zmínku. Nakráčeli jsme do budovy a výtahem vyjeli do 43. patra. Těch pater tu byla asi miliarda. No možná přeháním, ale bylo jich tu fakt dost. Když jsme dojeli a vystoupili z výtahu, kdosi nebo cosi promluvilo a já jen leknutím nadskočila. Stark mě pozoroval jen se na mě ušklíbl.

" Dobrý den pane Starku, dobrý den pane Rogersi", ozvalo se odněkud.

"Nazdar J.A.R.V.I.S.i odpověděl pan Stark a Steve kývl na pozdrav." Nenápadně jsem se k němu přiblížila a položila mu v tuto chvíli dost pro mě důležitou otázku. "Kdo, nebo dokonce co to je?"  Zeptala jsem se s údivem na tváři. Steve se na mě podíval s úsměvem a otevřel pusu že už něco řekne.

"Jsem J.A.R.V.I.S., počítačový program vytvořený panem Starkem", odpověděl mi jak už vím J.A.R.V.I.S.

"Je to něco jako umělá inteligence, je v celém domě a bude ti tu po celý tvůj pobyt k dispozici", usmál se na mě Stark. Jen jsem přikývla.

"Zavedu tě do tvého pokoje", dodal ještě a došel s Natali k sedáčce aby se posadila.

"Jen Bell ukážu její pokoj a hned se sem vrátím, stejně musíme ještě něco důležitýho dořešit", řekl Natali a pohladil ji po tváři.

Šli jsme dlouhou chodbou někam k mému pokoji. Na konci naší nepatrně dlouhé cesty ukázal Stark prstem na jedny dveře.

"Támhle je tvůj pokoj, já už se musím vrátit, prosím zkus přijít co nejdříve", řekl a pomalu odcházel.

"Děkuju Pane Starku", snažila jsem se o slušnost. Stark se jenom otočil a podíval se na mě káravým pohledem.

"Takhle mi už nikdy neříkej, pro tebe Tony", řekl a usmál se.

"Dobře tak děkuju Pane St".. zarazila jsem se, "Tony, děkuju Tony." Ten jen zakroutil hlavou a mávl nad tím rukou a s pobaveným výrazem se otočil a vyrazil zpátky do obýváku.

Otevřela jsem dveře, čekala jsem nějakej dost hezkej pokoj, ale tohle mě mega odrovnalo. "Wow", vydechla jsem a pustila tašku z rukou. Byl to velký bílý pokoj, s perfektním vybavením. Doma mám úžasnej pokoj, ale tohle bylo moc. Rozběhla jsem se k posteli a jedním dlouhým skokem jsem na ní přistála. Vypadala jsem jak nějaké malé dítě, které právě dostalo nějakou faakt pěknou hračku. Na stole byl Macbook a aby toho nebylo málo byla na zdi obrovská televize. Po mém několikaminutovém kochání se po pokoji jsem si všimla dvou dalších dveří. Otevřela jsem jedny a údivem mi spadla čelist až někam dolů na chodník. Jelikož jsme byli asi v 43. patře bylo to pro ni celkem dlouhá pád dolů. Byla to šatna velká tak, tak normálně.. Ne! Tohle byla šatna o velikosti třeba garáže do které se vejde jedno obrovské auto. Šatna byla sice úplně prázdná, ale nějaké ty věci jsem si přece jenom vzala.

Už jsem tak nějak věděla, co bude v druhých dveřích. Ano, koupelna. Málem jsem omdlela když jsem to viděla. Koupelna byla sladěná do modré barvy dlažba byla vyskládaná jako mozaika. V rohu stála sprcha a vedle ní obrovská vana. Chvilku jsem se tu ještě rozhlížela, když mě z mého přemýšlení vytrhl J.A.R.V.I.S.

"Slečno Rodgersová, pan Stark a pan Rogers by si přáli,kdyby jste se dostavila do obývacího pokoje. Dobře, děkuju J.A.R.V.I.S.I. a říkej mi prosím Bello. Dobře", odpověděl a já se vydala do obýváku.

Na sedačce seděl Steve, Natali a Tony. Bylo vidět že čekali na mě. Nějak jsem to neřešila a přisedla si k nim.

"Tak co?" zeptala jsem se. "Chtěli jste něco dořešit, tak co?" úplně jsem zapomněla na tu malou nehodu dneska. Natali seděla a celá rozklepaná koukala s kamennou tváří někam do blba. Bylo mi jí líto. Za těch pár dní co se známe, jsem jí viděla jako tu nejšílenější osobu na světě se skvělým smyslem pro humor.

 "Dobře", řekl Tony. "Asi začnem s vysvětlováním", koukl se na Steva a ten je přikývl.