Avengers- Bella

2. Nějaká Starková

Ahoj, je tady pokračování. Vůbec nevím po jaké době budu kapitoly vydávat :/ Ale takje tu tedy další kapitolka a snad se vám bude líbit :D

Asi 736 slov :)

Zastavila jsem se před školou a rozhlédla jsem se po celé budově. Všude okolo mě pobíhali ostatní a vítali se se svými kamarády. To já nemohla. Nemám tu žádné kamarády. Je to můj první rok na střední. S krátkým povzdychnutím jsem se rozešla pomalými kroky k velkým dveřím.

Když jsem vešla, snažila jsem se najít svojí třídu. Prošla jsem snad celou školu, ale nikde jsem moji třídu nenašla.

Když bylo asi za pět minut osm, tak jsem svoji třídu konečně našla. Dobrá práce, řekla jsem si v duchu a snažila se co nejrychleji a hlavně nenápadně vklouznout do třídy.

Když jsem uviděla jednu úplně prázdnou lavici rozeběhla jsem se k ní a to mi vykouzlilo úsměv na tváři. Všude jinde bylo obsazeno a já měla celou lavici jen pro sebe.

Byla asi jedna minuta do zvonění, když se rozletěly dveře a do nich vkráčela nějaká holka. Měla na sobě krásné bílé šaty a své světle hnědé vlasy měla svázané elegantního drdolu. v tu chvíli mi asi nějak došlo že asi sama sedět nebudu. Dívka se vypravila k mé lavici s milým úsměvem na tváři.

"Ahoj, jsem Natali Starková, ale můžeš mi říkat Nat", řekla a šibalským úsměvem na mě párkrát zamrkala a podala mi ruku.

"Jsem Isabella Rogersová, těší mě", a taky jsem se na ní usmála a podali jí ruku.

Když jsem se dotkla její ruky, jakoby se najednou zastavil čas a my stáli naproti sobě a se zkoumavým pohledem si navzájem hleděli do očí. Jakoby mi rukou projížděly malé elektrické výboje. Nat rychle s rukou ucukla a v jejích kaštanově hnědých očích jsem viděla strach a nejistotu.

"Budu ti ale říkat Bello", dodala po trapném tichu a já se musela jenom zasmát. Pořád jsem ale nechápala co to bylo a co to znamenalo.

Zbytek dne dopadl celkem fajn a s Nat jsme se dali celkem do řeči, čímž jsme si znepřátelili pár učitelů. V duchu jsem si říkala, že jsem našla fajn kamarádku.

Ale, co když ne. Co když zítra půjde za někým jiným a nebude si mě všímat. Ano znám Nat teprve pár hodin, ale už mi to přijde jako celá věčnost a jakoby jsme se znali roky.

Po škole jsem se vrátila ihned domů. Steve seděl na pohovce a jakmile jsem otevřela dveře začal na mě chrlit různé otázky.

"Klid, klid, klid, klid prosím", musela jsem se až smát, protože Steva strašně zajímalo co jsme celý den dělali.

"Tati uklidni se, já, já ti všechno řeknu", jenom se dojdu převlíct, usmála jsem se a vydala se do pokoje.

Když jsem přišla zpátky do obýváku, seděl Steve na pohovce u televize a snažil se mě nenápadně pozorovat. Ano, určitě se snažil být nenápadný, ale jakmile jsem vyšla ze schodů, cukl hlavu a dělal, že na mě vůbec nečekal.  Posadila jsem se vedle něj.

"Tak co chceš slyšet?" zeptala jsem se s milým úsměvem.

"No, nic moc mě ani nezajímá", řekl a usrkl si ze skleničky asi vodu, bylo mi jasný že lže, lhaní mu nikdy nešlo. Podívala jsem se na něj a ironickým tonem jsem řekla, "Fajn tak to tu nemusím sedět", a pomalu jsem se zvedla. Steve mě rychle chytil za ruku a s úsměvem řekl, "No dobře, tak jak ses měla?"

"No, nebylo to nejhorší", odpověděla jsem mu s úšklebkem na tváři. O tom co se mi přihodilo s Natálií jsem mu říkat nechtěl a a en jsem doufala že se nezeptá.

"A seznámila ses s někým novým?"

 "No, vlastně jo", odpověděla jsem a viděla jak se mu pomalu zvedají koutky k milému úsměvu.

"Jmenuje se Natali, Natali Starková."

Po vyslovení Natáliina jména mu okamžitě spadl úsměv z tváře a podíval se na mě s hodně starostlivým výrazem. Díval se mi jakože do očí, ale vypadalo to jako by se díval skrze mě.  Po chvilce jsem ho přerušila.

"Haloo! Tady jsem! Jsi tu taky?" Trochu sebou škubl a já poznal že něco není v pořádku.

"Stalo se něco?" zeptala jsem se.

"Jak že se jmenuje ta kamarádka?" řekl s trochu rozklepaným hlasem.

"Starková, Natali Starková". Po chvíli co jsem vyslovila to jméno začal hodně rychle oddychovat a z čela mu sjela kapička potu.

"Děje se něco?" zeptala jsem se s kamenným výrazem na tváři.

"Ne, ne, ne.. To nemůže být pravda. To se nemělo stát, tohle se nikdy nemělo stát." To bylo to poslední co jsem slyšela, protože Steve rychle zaběhl někam do ložnice.

"Tati! "zařvala jsem ještě za ním, ale vůbec mě nevnímal.

Co se to tady sakra děje?!