Avengers- Bella

25. AS17

1136 slov :)

Vlasy, které jsem neměla pevně stažené v culíku mi padaly do obličeji. Snažila jsem se je odfouknout někam na stranu, abych viděla Nat přímo do obličeje. Myslím že jí to trochu znervózňovalo. Když se mi konečně povedlo ty přiblblé vlasy posunout na své místo, usmála jsem se.

„Proč se směješ?" zeptala se mě hnusně. Takhle naštvanou jsem ji ještě nikdy neviděla. A doufám že už nikdy neuvidím.

„Mám své důvody" ušklíbla jsem se na ní.

„Jseš skoro mrtvá a směješ se?" odfrkla si znechuceně.

„Skoro mrtvá?" protočila jsem očima. „Jak skoro mrtvá?" skousla jsem si ret.

„Klidně bych tě mohla udusit" zle se usmála a pevněji zarazila loket k mému krku. Jelikož mi nedržela ruce, nenápadně jsem jí je zvedla k hlavě. Neříkám že si toho nevšimla.

„A já tě můžu klidně upálit zaživa" řekla jsem mile a doufala že si ten nápad o tom jak mě bude dusit ještě třeba rozmyslí.

„Zkus to" sykla a rukou už mi krk přímo drtila. Pokud hned nepřestane, asi mě opravdu udusí. Abych ji aspoň trochu zastrašila, luskla jsem prsty a moje dlaně vzplály. Ohnivými dlaněmi jsem se pomalu přibližovala k její hlavě. Nehodlám jí ublížit, ani náhodou. V tom se spustil alarm a všechna světla na chodbě začaly blikat červenou barvou. Nat sebou cukla a tím trochu povolila svojí ruku, kerá mě škrtila krk.

„Měly by jsme se jít podívat co se stalo Nat!" řekla jsem jí obvyklým tónem.

„Pořád musíš být tak vzorná co!?" křikla na mě. Pár pramenů vlasů ji při tom spadlo do obličeje. Kroutila hlavou aby se ji z obličeje dostaly. Místo toho ji spadly brýle a já se podívala do jejích ultra divných modrých očí, které byly velmi podobné těm co měl Pietro.

„Do hajzlu!" zanadávala a rychle se pro brýle natáhla. Chtěla jsem se jí nějak vysmeknout, ale to ona už byla zpátky při vědomí a chytla mě zase pod krkem.

„Chtěla bys utéct co?" zasmála se hnusně. Přitlačovala svou ruku a já začala pomalu ztrácet dech.

„Já nikdy neuteču" do očí se mi nahnaly slzy. Přestala jsem dýchat a pomalu se mi zavíraly oči. Za chvíli uvidím svou mrtvou matku.

„Hej co to děláte?!" ozval se někdo a Nat mě pustila. Padala jsem k zemi, ale naštěstí mě zachytily něčí ruce. Rozkašlala jsem a snažila popadnout dech.

„Tys tu chyběl!" křikla Nat. Rychle odemkla dveře od svého pokoje, dostala se dovnitř a se silným bouchnutím je zavřela.

„Není ti nic?" promluvil na mě Bucky.

„Děkuju" odpověděla jsem mu sice né na jeho otázku ale co.

„Kam máš namířeno?" zeptala jsem se ho s neutrálním výrazem.

„Do řídící místnosti" odpověděl znuděně.

„Tak to půjdu s tebou" lehce jsem se usmála. Po kolikáté už tam vlastně dnes jdu? Po třetí? Nebo po čtvrté? Ani nevím.

Celou cestu jsme šli mlčky. Nikdo nic neřekl. Nevadilo mi to, protože pokud by jsme začali konverzaci, došli bychom k tématu NATÁLIE, a k tomu co se mezi námi stalo. V řídící místnosti už bylo nashromážděno pár Avengerů a několik nedůležitých agentů. Posadila jsem se na své obvyklé místo a čekala než dorazí zbytek lidí.

Když už konečně všichni zasedli, otevřely se hlavní dveře a z nich vyšel Fury, se svým obvyklým výrazem, za ním Hillová a Coulson.

„Někdo ukradl projekt AS17" řekl bez jakéhokoliv přivítání. Pár lidí, včetně mě, vůbec nevědělo o čem to Fury mluví. Nechtěla jsem se ptát, kdo nebo co projekt AS17 je Jednoduše jsem na sebe nechtěla upozorňovat.