Avengers- Bella

26. Temnota

1361 slov

Ze zavřenýma očima jsem ležela asi na své posteli, ve svém pokoji. Cítila jsem se nejhůř za posledních.. Asi nejhůř za celý život. Pokusila jsem se usnout. Normálně mi usínání trvá několik desítek minut, ale dnešek byl asi výjimkou. Usnula jsem okamžitě. Padala jsem do nekonečna. Míjela jsem hvězdy, planetky a různé třpytivě věci. Myslela jsem že to bude klidný sen.

Nešikovně jsem dopadla na tvrdou zem. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že se nacházím ve stejné místnosti, jako před pár měsíci. Skoro před rokem.

Bílé stěny bez oken a jedny bílé dveře. Nic jiného.

„Ne" hlesla jsem, když jsem se vzpamatovala odkud to tu znám. Najednou se se skřípotem otevřely dveře a z nich vyšla osoba zahalená v černé kápi.

„Opět se vidíme" řekl arogantně ten někdo, koho jsem poznala po hlase. Shodil ze sebe kápi a pomalu šel ke mně.

„Nepřibližuj se ke mně!" sykla jsem na něj. Zaslavil se. Jakoby mě poslouchal. Hah, Jakobech nebyla dost naivní.

„Neboj se, přišel jsem smlouvat" usmál se nechutně Loki. Hlas v mé mysli mi dokola opakoval, abych s ním neuzavřela žádnou dohodu. Je to bůh lží a podlostí! Nenech se zmást!

„Nemám zájem" odfrkla jsem si povýšeně. Měla jsem se ho bát? Ani náhodou.

„Takže nechceš zachránit svoji přítelkyni?" zeptal se zklamaně. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí, které mě nepěkně hypnotizovaly.

„Co nabízíš?" zeptala jsem se s nulovým tónem hlasu. Zůstaň silná. Zůstaň silná. Nedej mu šanci ublížit ti.

„Když jsme se tady viděli naposledy, nabízel jsem ti, že se můžeš přidat ke mně. Společně bychom byli neporazitelní" řekl významně. „Ale teď k věci. Přidáš se ke mně, zachráníš tím tu midgarďanku"

„Co když odmítnu?" řekla jsem smutně. Nechci ztratit Nat, ale nechci ohrozit naší planetu.

„Natálii už nikdy neuvidíš" pokrčil rameny a ďábelsky se na mě podíval. Nevím jestli to za to riziko stojí.

„Co bude s Avengers a lidmi na Zemi?" zeptala jsem se nervózně.

„Budou nám sloužit. Ti, kteří se budou vzpírat pravidlům, dáme do vězení, nebo je rovnou zabijeme." Všechno tohle říkal tak pomalu, tak vznešeně.

„Tak co?" podíval se na mě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nepřidám se k tobě!" řekla jsem co nejpevněji. Zamračil se. Z jeho očí přímo šlehaly blesky. Asi jsem ho naštvala.

„Odmítáš!?" křikl na mě. „Necháš ji zemřít? Svoji dlouholetou přítelkyni?" s Nat se známe jen něco přes rok, ale teď není vhodná doba pro opravy.

„Někdy musíme obětovat něco milovaného pro dobro celého světa" hlesla jsem potichu a oči se mi zaplavily slzami.

„Ty hloupá.." hledal to správné označení. Nenašel a chytil se za hlavu. „Argh. Vy midgarďané jste přímo posedlí láskou! Je mi z vás špatně!" křikl.

„Přidej se na mou stranu a možná je všechny ušetřím" podíval se na mě zle. Nedělej to, nedělej to, nedělej to, říkal mi hlas v hlavě. Lže ti.

„To neudělám" prskla jsem na něj vztekle, což se mu asi moc nezamlouvalo. Díval se na mě naštvaně. Když se najednou usmál. Asi mu hrabe.

„Nemáš v sobě žádné zlo" křivě se usmál, „Budu ho do tebe muset dostat!" zařval a namířil na mě svým žezlem, které jsem ani nevěděla kde vzal. Na obranu jsem okamžitě vytvořila silové pole. Rána byla ovšem tak silná, že mě odhodila pár metrů dozadu. Příšerně mě třeštila hlava. Otevřela jsem oči a zjistila že můj protivník dopadl stejně.