Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

It's not just a dinner

Když mi Lucius gantelmansky podržel dveře abych mohla vstoupit jako první, naskytl se mi pohled na stůl se zeleným ubrusem a čtyřmi židlemi po stranách. Na jedné z nich již seděl Draco. „Jdete pozdě." Dodal poněkud pobaveně ale přece trochu jízlivě mladý muž u stolu a lehké zamračení svého otce zcela ignoroval.

„Dvě minuty není pozdě ale akorát." Oplatil mu Lucius a lehce se na mě usmál. Následně Draco podle etikety vstal, aby mi podržel židli, což od něj bylo mimochodem velice milé. „Takže abychom začali. Jistě věřím slečno, že počítáte s tím, že já se z Manor nijak stěhovat nehodlám, takže –" Větu nechal nedokončenou, ale mě i tak bylo jasné, na co naráží. Na to, že já se mám nastěhovat k nim – ne že bych čekala že se samotný Lucius Malfoy nastěhuje do vedlejšího pokoje v našem skromném baráčku. Nebo naopak, jak moc nadšeně by Ron asi vítal Luciuse jako spolubydlícího. Následně mi podal Draco papíry, jenž obsahovaly podmínky propuštění z mého místa na ministerstvu, které jsem vlastně ani nečetla. Poté co se o tom Kingsley značně nerad zmínil jsem neměla sílu se k tomu nějak vracet.

„Každopádně počítáme s tím-" Luciuse přerušil příchozí číšník, jenž nám donesl jakousi pravděpodobně hodně snobskou a taky hodně drahou polévku. „-počítáme s tím, že se minimálně prozatím přestěhujete na Manor." Na chvíli se odmlčel a začal se věnovat své polévce. Moje budoucnost se zhroutila zase o kousíček víc a já se zhluboka nadechla abych zahnala potenciální slzy. Po snězení polévky jsme se opět vrátili k tématu večera.

„A také..." začal, ale byl přerušen Dracem, za což si Draco vysloužil káravý pohled. „A také jsme slečně Grangerové chtěli poděkovat. Že ano, otče?" nahodil Draco svůj triumfální pohled a Lucius pouze tiše vydechl. „Ano, chtěli jsme vám poděkovat za naši ochranu a zneškodnění potencionálního vraha. A také nás nesmírně mrzí to, co se vám přihodilo..." Bylo vidět, že toto nebylo to, co chtěl Malfoy starší původně říct, ale snažil se to na sobě nedávat znát.

„Prosím, omluvte mě na chvíli." Promluvil nakonec tiše Lucius. A jakmile zmizel za dveřmi, zůstali jsme já a Draco v tichosti. „Vzala sis je," podotkla nakonec Draco a tím prolomil poněkud trapné ticho. Ačkoli mi zprvu nedocházelo, o čem přesně mluví, lehce tázavě jsem na něj pohlédla, když si toho všiml, věnoval mi drobný úsměv. „Ty šaty..." v tu chvíli mé tváře pohltilo horko, poněvadž mi došlo, že jsem mu za ně vlastně ani nepoděkovala a... ten pohled jakým si mě prohlédl... úplně mi přejel mráz po zádech. Sakra Hermiono!! Vzpamatuj se! Je to Malfoy! Se kterým ode dneška vlastně bydlím. Oh Merline! Musím o něm přestat tak zvláštně přemýšlet. Vždyť mám Rona! Rona, kterého miluji...

„Um, ano... Vážně ti za ně moc děkuji, jsou nádherné." Poděkovala jsem mu stále s lehce zrůžovělými tvářemi. „Nemáš vůbec zač." Následně se Draco nadechl jako by chtěl ještě něco říci, ale v tu samou chvíli se vrátil Lucius a Draco nakonec neřekl nic.

Luciusovi v patách opět přišel číšník, tentokrát ale s hlavním chodem. A jak jinak, opět vypadal příliš draze... a taky lehce zvláštně? Neměla jsem nejmenší tušení, co vlastně jím a zeptat se, mi přišlo trapné. Radši jsem tedy mlčela a pustila se do jídla, ať už to bylo cokoli. Když jsme dojedli ten výtvor, co spíše připomínal Ronovu domácí kuchyni, začal ještě Lucius probírat věci týkající se mého pobytu na Manor a také věci, týkající toho faktu, že bude pro nás všechny mnohem lepší, když se to nedostane do novin.

Poté, co jsme dojedli a odcházeli z restaurace, potřeboval se Lucius stavit ještě do pár obchodů na Obrtlé ulici a Draco se vracel zpět na Manor. A já chtě nechtě musela jít s Luciusem. Ačkoli se mi to prvně nezdálo jako dobrý nápad, teď jsem byla ráda že Luciusovu hůlku ještě jednou upravili, aby mohl používat více obranných kouzel. Ono totiž procházet Obrtlou ulicí ve dne, je samo osobě děsivé a nebezpečné, natož jít tudy v pozdních hodinách. Avšak se zdálo, že je zde Malfoy téměř vítaný, nebo alespoň se nás zatím nikdo nepokusil zabít (překvapivě). Jistě, říká se, že je to tu domovem pro obchody s černou magií, však taky je to pravda, ale někdy sem snad každý zajde. Já sama jsem zde s Ronem byla, když jsme sháněli něco proti nezvaným hostům, protože něco tak účinného, aby to nešlo prolomit nějakým jednoduchým kouzlem, lze sehnat opravdu snad jen tady. A ani Lucius nešel kupovat, jak se zdálo, něco, co by ho hned zase hezky vrátilo do Azkabanu.

Prošli jsme asi třemi ochody, kdy Malfoy nakupoval různé přísady do lektvarů, ale i pár věcí na které jsem se radši neptala, k čemu slouží, nemyslím si ale, že byly nějak nebezpečné. Nicméně před posledním obchodem, který byl poměrně nedaleko od mého domu, jsme se s Luciusem rozdělili. Opatrně jsme se chytili za zápěstí a kolem našich rukou se opět objevila ona modrá světelná stuha, jejíž barva zesílila – znamenalo to, že máme nějaký ten čas, než se budeme muset vrátit do přítomnosti toho druhého.

On šel tedy do již zmíněného obchodu a já se rozhodla jít navštívit Rona. Přece jen jsme se už dlouho neviděli a mně se po něm už velmi stýskalo – třeba vážně neměl jen čas, a proto se mi neozval. Těšila jsem se, až ho budu moci obejmout a políbit. Potřebovala jsem mu všechno říct – jistě byl vskutku tolik zaneprázdněný, a proto mě nepřišel navštívit ani do nemocnice.

Na nic jsem tedy nečekala, a rychlým krokem jsem se vydala skrz temnými uličkami směrem na krajní stranu náměstí, kde jsme bydleli. To by ale nebyl zákon schválnosti, aby asi v polovině cesty nezačalo pršet. A samozřejmě, jelikož jsem nemohla použít magii, nebylo divu, že jsem poměrně rychle začala být promoklá až na kost. Stále jsem měla na sobě jen ty černé šaty a lehký kabát, bohužel ony šaty ale dokážou udržet docela dost vody. Byla mi stále větší a větší zima. A jako by nestačilo, měla jsem naprosto příšernou náladu a připadala jsem si, jako bych se měla každou chvíli zhroutit – opět. No a jako třešnička na dortu, začal k tomu foukat studený vítr a déšť mnohonásobně zesílil. Už jsem se vážně těšila, až budu moci Ronovi padnout do náruče, až mě vroucně obejme a já se konečně budu moci zhroutit a poslouchat jeho uklidňující hlas. Při těchto představách jsem ještě trochu přidala do kroku, tedy minimálně tak, jak to bylo při chození v lodičkách po kamenné dlážděné cestě možné.

Když jsem tedy konečně po úmorné cestě dorazila před nášdům, potichu jsem odemknula, abych Rona překvapila. Zula jsem si lodičky, ze kterýchse vylilo vody jak z poloviny moře a začala jsem potichu cupitat po schodech nahorudo naší ložnice. Následně jsem se trochu ztišila, neboť jsem zaslechla z ložnicenějaký rámus, pak jsem se skoro rozběhla, i když jsem díky mokrým nohám na parketáchmálem uklouzla a rychle jsem chytla za kliku, přičemž jsem dveře div nevyrazila,to ale byla osudová chyba...