Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Father knows

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále," zareagoval nakonec Draco ačkoli se ještě oblékal a otočil se směrem ke vchodu do jeho pokoje. Dovnitř vešel Lucius. „Zdravím otče, potřebuješ něco?" optal se a otočil se k otci zády, aby si mohl z postele vzít připravenou košili. „Ty jsi se někdy v poslední době rval? Či snad spadl do keřů?" Draco se zmateně otočil zpět na svého otce a nechápavě na něj hleděl. „Ne?" „Hmm, pak se mi právě potvrdila má třetí možnost." Ušklíbl se pobaveně Malfoy a užíval si synův nanejvýš zmatený výraz. „O čem to sakra mluvíš? Proč – Oh" zarazil se nakonec když skrze zrcadlo zahlédl svá záda. Záda pokrytá poměrně čerstvými škrábanci. Škrábanci od Hermiony.

Když viděl, jak jeho syn začíná vymýšlet další výmluvu, ale nic jej nenapadá, rozhodl se zakročit. „Jak dlouho se mi to budeš snažit ještě tajit?" řekl poměrně rezignovaně a posadil se do křesla v rohu pokoje. „Otče já-" „Už jen způsob, jakým se právě vyjadřuješ mi říká, že rozhodně o něco jde."

„Ty to víš, že?" dostal ze sebe nakonec Draco a trošku nervózně se ošil. Nebyl si jistý, jakou reakci má od otce očekávat. „Samozřejmě že vím. Nejsem ani slepý, ani hluchý a rozhodně ne senilní."

„A co si o tom, um – myslíš?" Už je to dlouho co byl takhle před otcem nervózní. „Nevím, jak daleko s tím plánuješ zajít, ale řekněme, že ať už se rozhodneš jakkoli, budu se snažit tě podporovat. Ne že bych byl přímo nadšený, že máš pletky mudlorozenými a že s nimi možná i smícháš naši čistou krev, ale co mám dělat. Upřímně jsem si myslel že zůstaneš sám a že jméno Malfoy se v prach obrátí, takže řekněme, že toto je o trošku lepší varianta. Samozřejmě, že na tom hraje i také fakt, že jsem slečnu Hermionu měl možnost poznat a ačkoli to nerad připouštím, její chování je v jistých mezích na vyšší úrovní než spousty čistokrevných."

„Takže – takže ti to nevadí?" dostal ze sebe šokovaně Draco. „To jsem neřekl. Ale když už to musí být, jsem ochoten se s tím smířit." Tak to byla asi nejlepší odpověď, kterou kdy od svého otce mohl očekávat. Sice mu nevyjádřil přímý souhlas, ale jak ho znal, tak toto souhlas v podstatě byl. Těžce si oddechl. „Děkuji otče." „Možná bych jen pro příště ocenil, kdyby ses ke mně nechoval jak k idiotovi, ale jednal semnou narovinu." Rýpl si ještě Lucius a upil z šálku čaje co mu mezitím donesl skřítek. „Ano, otče."

„No a když už to tedy oficiálně vím, můžeš mi alespoň říci, jak to přesně mezi vámi vypadá? Je zde šance že se dočkám někdy vnoučat?" Draco který byl na cestě k druhému křeslu naproti svému otci se prudce zastavil. „Co prosím?" Tahle otázka jej zcela naprosto odzbrojila. „Vnoučata Draco, víš to se stane tak když – "

„Vím, co jsou vnoučata a vím, jak se dělají." Dostal ze sebe rychle a poněkud přidušeně. Posadil se, a trošku zoufale si prohrábly vlasy. Potřeboval získat chvilku času na přemýšlení. „Nebudu lhát, tohle téma se mi s tebou moc probírat nechce. Ale pro tvoji informaci, zatím bych s vnoučaty nepočítal. S Hermionou jsme spolu více oficiálně ani ne týden a chceme tomu dát volnější průběh." Odignoroval Luciusovo protočení očí a pokračoval. „Já tedy upřímně doufám, že to vyjde a tak... ale takovým věcem je potřeba dát trochu času. Obzvlášť po těch všech událostech, co se Hermioně staly."

Ten den se svým otcem vedl snad nejdivnější rozhovor za celý svůj život. Možná snad i protože to bylo poprvé, co se jeho otec skutečně zajímal o jeho život a vztahy. Kdyby věděl že Azkaban lidi tolik mění, pravděpodobně by usiloval o to, aby jej tam zavřeli už dávno. I přesto, že celá ta interakce se mu stále s úžasem přehrávala v hlavě, byl neskutečně rád za to, jak otec na jeho vztah s Hermionou zareagoval. Po celou tu dobu měl reálný strach, že ho bude chtít otec vydědit, nebo hůř, bude chtít Hermioně něco udělat. Ale překvapil ho. Ostatně asi jako vždy. Jeho otec byl vskutku nevyzpytatelný.

oooOOOooo

Téměř celý zbytek dne, ačkoli se tvářil že pracuje, pouze prázdně zíral do zdi ve své pracovně, a kromě přemítání o rozhovoru se svým otcem také přemýšlel o Hermioně. Zvažoval, že by ji měl někam pozvat, na nějakou hezkou večeři nebo něco podobného.

Nebyl tu dívku prostě schopný vytěsnit z hlavy, ano sice se mu v podstatě líbila od začátku, ale to je něco úplně jiného. Ona byla prostě jiná. Měl ji rád, měl rád to, jak se chová, to jak je inteligentní, to jak mluví o něčem, co ji zajímá, to, jak je zvídavá, to jak se směje. Prostě všechno. A tedy, asi by to na venek nedal jen tak někomu znát, ale to, že i ona cítila přitažlivost k jeho osobě a že i ona s ním chtěla být, pro něj znamenalo neskutečně moc. To že mu dala druhou šanci, to že dala vůbec šanci něčemu, co mezi nimi může být.

Svými myšlenkami si připadal trošku jak puberťák, ale nemohl si pomoc. Kdyby mu před pár roky někdo řekl, nad kým a jak bude neustále přemýšlet, asi by ho proklel.

Z přemítání ho ale nakonec vyrušila malá sovička ťukající na okno. Zvedl se tedy a pustil ji dovnitř, z nožky jí odvázal dopis a za odměnu jí dal pamlsek, jenž vytáhl ze sklenice, kterou měl položenou na parapetu. Sova na nic nečekala, odměnu si bez váhání vzala a hned zase vylétla z jeho pracovny.

Draco si zkoumavě prohlédl obálku dopisu a hned jak jej otočil a spatřil pečeť ministerstva, začal tušit. Ano, přesně jak předpokládal, začalo se blížit datum, kdy se každoročně pořádá ples na ministerstvu a on jako jeden z vlivných aristokratů obdržel pozvánku. Musel se pro sebe usmát. Příležitost na to, aby oficiálně představili veřejnosti svůj vztah. Nikdy předtím nad tím sice nepřemýšlel, ale je pravda, že po válce se v novinách jméno Malfoy a Grangerová objevovalo poměrně často. On byl tou kontroverzní osobou, ona válečná hrdinka zlatého tria a nejbližší kamarádka Pottera.

No, to bude ještě zajímavé, pomyslel si a odložil pozvánku do šuplíku, aby o ní nezapomněl říci Hermioně.