Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Beautiful surprise

Do pokoje vešel Lucius již v čistých a nepotrhaných šatech. Kývla jsem mu na pozdrav a on se posadil do křesla vedle postele. „Jsem si vědom že není asi nejideálnější čas na to řešit takové věci, ale myslím, že pro nás oba bude nejlepší, to mít co nejdříve za sebou. Tím mám na mysli, ač to tak nerad nazývám, naši potenciálně společnou budoucnost. Jsem si ale jist, že teď budete ještě potřebovat nějaký čas sama pro sebe, na promyšlení všech okolností, a proto až vás propustí, tak bych byl velmi vděčný, pokud byste přijala moji nabídku na večeři, kde bychom mohli v klidu vše probrat." Jeho slova se mi opakovala v hlavě jako ozvěna, nechápala jsem, jak dokáže být stále tak klidný, jak mě dokáže tak klidně pozvat na večeři s otázkou naší společné budoucnosti. Oh Salazare, však jak jen hloupě to zní – jako bych si ho snad měla brát.

V těchto situacích, ačkoli jsem si to nerada přiznávala, jsem Malfoyům záviděla tu jejich lhostejnou a klidnou masku, zatímco já jsem se mínila psychicky zhroutit. Nechtěla jsem trávit svůj veškerý čas s Malfoyem. To rozhodně nebylo v plánu! Copak jsem kdy udělala někomu něco tak zlého, že mi to karma vrací? Že jsem přišla o magickou sílu, bych časem snad překonat zvládla, ale s tím, že bych byla mezi svými přáteli a rodinou. Ne u Malfoyů – u lidí kteří mě celý život odsuzovali. Opět se mi začínalo chtít brečet, bylo toho na mě příliš mnoho. A tomu ke všemu mi vůbec nepomáhal fakt, že Ron za mnou stále nepřišel... opravdu bolelo.

Až když na mě Lucius zkoumavě pohlédl, tak mi došlo, že stále očekává odpověď na jeho nabídku, u které jsem snad automaticky počítala s tím, že odpověď byla jasná – ano. Pohled jsem mu teda oplatila a unaveně ze sebe vydala souhlasné hlásky

„Dobře. A ještě tady," s těmito slovy ke mně natáhl ruku se dvěma obálkami s popisky. „Vevnitř jsou přenášedla, jedno je na Manor a druhé je rovnou do již zmíněné restaurace. Jak víte, neměl bych mít správně žádná přenášedla v držení – proto vám je předávám. Také se ale od vás nemůžu bez vašeho souhlasu přemístit na delší dobu, proto, když byste něco potřebovala – budu ve vedlejším pokoji. A teď, když mě omluvíte..." S těmito slovy opustil místnost, aniž by čekal na jakoukoli odpověď.

Pak jsem snad už jen mohla ležet a přemítat o mém životě, který se jednou jedinou událostí obrátil zcela na ruby. Už teď mi bylo jasné množství věcí, které se změní. Nic už nebude jako dřív. Už nikdy. Začala jsem tiše plakat. A plakala jsem tak dlouho, než se moje tělo opět nevyčerpalo natolik, abych upadla do bezesného spánku.

------------

Vzbudila jsem se překvapivě až následující den kolem poledne. Lékouzelníci mě okamžitě uklidnili, že je to naprosto normální po takové události, a že bych se i následujících pár dní měla snažit příliš se nenamáhat – ne že bych měla kromě stresu jak. Následovalo opět několik posledních kontrolních prohlídek a několik dávek různých lektvarů, než jsem se v pokoji octla opět sama. Musím se přiznat, že mi tentokrát bylo již o trochu lépe, než předchozí den.

Po asi tak dvou hodinách přišla sestřička s oblečením, které jsem měla původně na sobě, a oznámila mi, že již mohu nemocnici opustit a že pan Malfoy mě bude čekat na chodbě. Tak jsem se tedy rychle převlékla a vzala si těch pár věcí, co jsem tam měla. Když jsem se ještě dívala do šuplíků, jestli jsem na něco nezapomněla, můj pohled spadl na moji hůlku, kterou jsem ještě před včera byla schopná používat. Lehce jsem zamrzla v půli pohybu a má mysl mě začala opět tížit, ačkoli jsem se snažila přes to přenést, jak nejrychleji to šlo. Bohužel to nebylo ani z půli tak jednoduché, jak jsem doufala. Věděla jsem, že než se s tím vším smířím... bude to ještě dlouhá cesta.

Když jsem se konečně odhodlala vzít si ji do ruky, začala jsem se cítit snad ještě hůř, pokud to teda vůbec šlo. Kdykoli předtím, když jsem s ní přišla do kontaktu, cítila jsem, jak mi magie proudí tělem... teď ale nic. Jako bych snad držela prachobyčejný klacík. Nesměla jsem si dovolit opět se zhroutit, ještě ne... teď jsem si chtěla pospíšit, aby na mě Lucius příliš dlouho nečekal. Hluboce jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila a opustila jsem, teď již prázdnou místnost. Malfoy na mě opravdu čekal a jakmile mě spatřil, postavil se z křesílka, které na chodbě stálo a nabídl mi rámě. Já otevřela obálku s nápisem Malfoy Manor a dotkla se malé mince. V tu chvíli jsem se semnou svět zatočil a já se i spolu s Luciusem přemístila na panství.

Když jsem ze sebe konečně sklepala nepříjemný pocit po přemístění, otevřela jsem oči a rozhlédla se po chodbě, který byla již zpět v původním stavu – ne taková, jakou jsem si ji pamatovala naposled. S Luciusem jsem se rozpojila s příslibem, že se později přemístíme do restaurace a vydala jsem se napříč chodbami ke svému nynějšímu pokoji.

Však, hned po tom, co jsem otevřela dveře, upoutaly můj pohled černé šaty ležící na mé posteli. Překvapeně jsem k nim došla a teprve až jsem byla dostatečně blízko, všimla jsem si obálky, jenž ležela hned vedle nich. Opatrně jsem obálku vzala a prohlídla ji, byla jsem zaskočená, neboť zvenčí podepsaná nebyla. Uvnitř byl pergamen se vzkazem.

Hermiono, doufám a věřím v to, že se ti tyto šaty budou líbit a že ti alespoň na chvíli vykouzlí úsměv na tváři. Věřím, že ti skvěle padnou, přece jen, sám jsem je vybíral... a ty víš, že já jsem samozřejmě zcela neomylný.
Doufám, že si je vezmeš právě na dnešní večer, moc rád bych tě v nich viděl, ačkoli věřím že příležitostí by se v budoucnu našlo víc – nepřeber si to prosím nijak zle.
Mám chuť se sem na konec podepsat asi takto: S láskou Draco. Nicméně jsem naznal že je to příliš nevhodné a neformální, proto použiji přímé a prosté:

Draco M.

Upřímně, nevěřila jsem vlastním očím, jako bych si nebyla jistá vlastní schopností číst. Nedokázala jsem pobírat slova, jež byla napsána na onom kousku pergamenu. Nedokázala jsem uvěřit, že se tak moc změnil. On ne – ne tolik! Vždyť to přece není možné. Je snad úplný protiklad toho, jaký býval ve škole, tedy skoro, co se týče jeho vnějšku, pak je úplně stejný... možná hezčí...

Když jsem si uvědomila, nad čím vlastně přemýšlím, zatřásla jsem hlavou a přesvědčila samu sebe, že ty myšlenky způsobil jen a pouze milý dárek, který mi vskutku vykouzlil lehký úsměv. Pak jsem se pustila do příprav, rychle jsem se osprchovala a učesala. Bylo příjemné se opět cítit čistě. Po chvíli váhání jsem si pomocí make-upu upravila drobné nedostatky mojí pleti. Jakmile došlo na část, kdy jsem se měla jít obléct, opatrně jsem si ony šaty opět prohlédla – byly opravdu nádherné. Vzala jsem je, a ještě předtím, než jsem si je oblékla, tak jsem se s nimi prohlédla v zrcadle. Draco má opravu vytříbený vkus, to jsem mu musela nechat. Nemohla jsem se na ně vynadívat, a když jsem si je konečně oblékla, překvapeně jsem zjistila, že mi padly jako ulité.

Ještě chvíli jsem se prohlížela před zrcadlem, až se má mysl opět začala ubírat k Ronovi. Koupil by mi on někdy takové šaty? Prostě jen tak, jako dárek? A vůbec co nějaké šaty znamenají, má o mě právě třeba alespoň starost? Odpověď jsem snad znát ani nechtěla, bála jsme se, že kdybych se ji dozvěděla, nebyla by taková, jakou bych chtěla. Asi bych se po chvíli zase začala utápět v žalu, jak bylo naneštěstí pro mě posledních pár dnu poměrně zvykem, kdyby za mnou nezačaly hodiny odbíjet pátou.

Okamžitě jsem tedy popadla obálku a i sní seběhla dolů do hlavní haly, kde na mě opět čekal Lucius. „Sluší vám to." Okomentoval a přes rysy mého obličeje přelítlo výrazné překvapení. Skromně jsem mu poděkovala a on mi stejně jako předtím nabídl rámě, které jsem přijala a i sním jsem se opět přemístila, tentokrát k oné restauraci.

Jakmile jsem se vzpamatovala, první, co jsem měla možnost spatřit, byla chodba, samozřejmě velice zdobená a na jejíž konci stál muž za menším stolečkem, který usazoval hosty a řešil rezervované stoly.

Když jsme k němu došli, nemuseli jsme ani jeden nic říci. Jakmile onen muž spatřil můj doprovod, ihned se poklonil. „Vítejte Pane Malfoyi, slečno Grangerová." Vlastně mě to ani nepřekvapilo, byla jsem si jistá, že tento podnik je jistě velmi drahý a také jistě velmi často navštěvovanými podobně bohatými aristokraty jako jsou Malfoyovi. Jistě by bylo až ponižující, kdyby onen muž Luciuse nepoznal. „Pan Malfoy na vás již čeká." Řekl ještě a ukázal směrem ke dveřím na druhé straně restaurace, kde se pravděpodobně nacházely soukromé stoly. Lucius poděkoval a semnou po boku se vydal do soukromého salónku.

Vážně jsem si připadala hrozně zvláštně. Jako bych siho opravdu měla brát.