Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Draco Malfoy

Po příjemné koupeli, se vrátila Hermiona zpět ke své předchozí činnosti, vybalit si zbytek věcí. Když to měla za sebou, neodolala a plácla sebou na tu velkou prostornou postel, která si o to přímo říkala. A jak čekala, onen dopad byl opravdu měkoučký. Rukama přejela po prošívaných saténových dekách a povlečení – byly tak strašně příjemné na dotek, že ji donutily přivřít oči a užít si ten pocit pohodlí. Chvíli pak tedy ještě ležela, a přitom zírala na strop postele, který byl začarovaný nočním kouzlem, takže nabýval dojmu opravdové noční oblohy – bylo to vskutku uklidňující.

A v tu chvíli se vedle postele s tichým prásknutím objevil skřítek. Hermiona byla ze svého klidu vskutku násilně vytržena a lekla se tak, že malém spadla z postele. „Winky se moc omlouvá paní, Winky nechtěla paní vylekat," začala se omlouvat malá skřítka. „V pořádku – nic se neděje. Jen jsem nikoho nečekala," řekla Hermiona dřív, než by mohlo skřítka napadnout se jít potrestat. „Pan Malfoy vás čeká u večeře, paní," promluvila skřítka stále trochu provinilým hlasem. „Ano, jistě. Jo – za chvíli tam budu," vykoktala, stále zaskočená hnědovláska. Upřímně, na večeři s Luciusem Malfoyem nebyla vůbec psychicky připravená. Nakonec se ale donutila zvednout, pak se ještě trochu upravila a vyšla na chodbu. Těsně za dveřmi si však uvědomila, že vlastně ani neví, kde ta jídelna je. Pobaveně si uvědomila, že by se jí značně hodila nějaká mapka sídla. Bohužel ale žádnou neměla, a tak se vydala náhodným směrem – tím odkud předtím přišla. Třeba zrovna, když půjde tudy, tak na jídelnu narazí.

Ačkoli trošku spěchala, přece jen neodolala a začala si vše kolem sebe pečlivě prohlížet. Chodby byly s obou stran zdobeny obrazy předků, jak Malfoyů, tak Blacků a pak několika dalších rodin o jejichž jméně neslyšela. Když si pak ze zvědavosti chtěla přečíst jméno jedné osoby, musela jít trochu blíž. To ji však už okolní obrazy začaly propalovat nepříjemnými pohledy.

Naprosto ji fascinovalo, kolik různých, od pohledu velmi starých předmětů zahlédla. O to víc ale byla vždy překvapená, jak se nikde nenacházelo jediné zrnko prachu, a to i na předmětech, které tu museli být desítky ne-li stovky let.

Když míjela dveře, které jasně vedly do místnosti jiné než pokoj pro hosty, často bojovala s nutkáním ty dveře prostě otevřít a nakouknout dovnitř. Vědomí toho že je ale v cizím domě, jí tuto činnost zakázalo. Takhle tady kráčela jistých pár minut a stále bezúspěšně hledala jídelnu, nebo někoho, koho by se zeptala.

„Ale podívejme se koho pak tu máme. Slečna Grangerová – nebo snad již Weasleyová?" Když zaslechla tenhle hlas, okamžitě se otočila a hledala jeho, jí tak známého majitele. Až po bližším zkoumání si všimla částečně zakrytého obrazu, kousek od ní. Neváhala ani vteřinu a látku z obrazu strhla. „Profesore?" Zakoktala se a s údivem si černovlasého muže v obraze prohlížela. „Už dávno nejsem profesorem, slečno." Hermionu nepřestávala udivovat fakt, že právě mluví se svým profesorem lektvarů – po tolika letech. „Smím-li se ptát, co zde konkrétně děláte?" zeptal se bývalý bradavický profesor až překvapivě vlídně a bez sarkasmu.

„Hledám jídelnu?" zašeptala v odpověď, ale Snape ji přece jen zachytil a překvapeně na ni pohlédl. „Jídelnu? Myslel jsem spíše – více obecně, co na Manor děláte." upřesnil svoji otázku a upřel na ni pohled.

„Jsem tu na příkaz ministerstva, jako dozorce pana Malfoye." Odpověděla, stále poněkud tišeji. „Oh, pravda. Zaslechl jsem, že byl propuštěn vaší zásluhou..." odpověděl Snape znale a v ten moment si Hermiona uvědomila, že když se chová mile, působí na ni ještě děsivějším dojmem.

„Každopádně, ta jídelna. Ta je o patro níž, druhé dveře nalevo. Schody dolů jsou támhle těsně za rohem." Odpověděl jí následně Snape vcelku jednoduchým popisem cesty a Hermiona se pouze snažila z toho nic nezapomenout. „Rád jsem vás zase viděl slečno Grangerová. Na viděnou" „Nashle," tichá slova s jemným úsměvem nemohla Severusovi rozhodně ujít. Nadále však už mohl pozorovat pouze její vzdalující se postavu.

Hermiones POV

Když jsem si to teď už více sebevědomě kráčela chodbami, stále mi vrtalo hlavou Snapeovo chování. Od kdy se chová tak... tak vlídně? Bez toho sarkasmu a roušky té ironie bych snad ani nevěřila, že to byl opravdu on. Tok mých myšlenek přerušilo následně uvědomění, že stojím u dveří, které s největší pravděpodobností náleželi mému cíli – jídelně.

Opatrně jsem vzala za kliku a velké dveře z mahagonového dřeva se otevřeli bez jediného zaskřípaní. Naskytl se mi pohled na velkou místnost, kterou uprostřed zabíral velký stůl pro několik osob z ebenového dřeva s židlemi okolo. V jeho čele seděl sám Lucius Malfoy a.... a zřejmě na mě čekal.

Jakmile jsem do místnosti vstoupila, pohltila mě nějaká vůně pro mě neznámého jídla, ale také na mě ulpěl pohled Malfoye. V tu chvíli jsem si uvědomila, že bych asi měla něco říct. „Ehm, já... Omlouvám se. Měla jsem menší potíže s nalezením této místnost." vykoktala jsem, vcelku smysluplnou větu.

„V pořádku, posaďte se" řekl s takovým klidem, že mi to málem vyrazilo dech a pak mávl rukou k židli, u jeho levice. To mám jako sedět hned vedle něj? Kdybych se mohla rozhodnout sama, snad bych si i vybrala místo co nejdál od něj, a to i přesto, že jsem si uvědomovala, jak nevkusné by to bylo. Srdce se mi lehce rozbušilo, ale snažila jsem se nedat mé rozrušení najevo.

Opatrně jsem se tedy usadila vedle Malfoye a v tu chvíli se do místnosti s lehkým prasknutím přemístili dva skřítci. Oba nesli v rukou tácy s jídlem a poháry s pitím. Položili je, přede mě a Luciuse. Poté z nich ještě sundali velkou stříbrnou poklici, se kterou pak opět zmizeli. Náhle se mi naskytl pohled na obsah tácu, jídlo, které na něm bylo skvostně rozmístěné, vypadalo ještě navíc naprosto lahodně. A taky že bylo, a to přímo vskutku vynikající

„Zdravím otče. Grangerová." Oba jsme se lehkým cuknutím otočili na původce hlasu. Pohled se mi tak zastavil na až moc dobře vypadajícím Dracu Malfoyovi.

„Draco?" Jeho otec se na něj díval tak, že to skoro vypadalo jako by nemohl uvěřit, že je to opravdu jeho syn. „Pojď se posadit" řekl následně Malfoy straší, a ukázal rukou k druhému místu – tedy po jeho pravici. Draco neváhal následoval jeho pokynu. V tu chvíli se přemístil skřítek s dalším tácem jídla a položil jej před nově příchozího.

Bylo znát, že zde se pravidlo o mlčení u jídla dodržuje, toto ale vypadalo jako opravdu výjimečná situace. „Otče, než se začneš vyptávat, rád bych možná začal sám, myslím, že ti toho mám dost co říci. Ale věřím, že by to bylo vhodnější probrat po večeři v salónku, nemyslíš?" řekl Draco a když domluvil, nenápadně, tak aby si toho jeho otec nevšiml, se na mě lehce usmál. Ne, to je hloupost, určitě si to jen namlouvám – Draco Malfoy by se na mě totiž nikdy neusmál. I když, dnešek je samé velké překvapení.

„Jistě, máš pravdu, čekal jsem několik let, pár minut navíc mě jistě nezabije. Nicméně doufám, že ti nebude vadit přítomnost slečny Grangerové. Magie spojení je teď ještě dost silná, chvíli bude ještě trvat než se přizpůsobí." Promluvil ještě Lucius a lehce kývnul mým směrem. Na to Draco pouze přikývl, jistě musel vědět, co za procedury se běžně praktikuje při propouštění některých vězňů. Navíc, byla jsem si jistá, že by mu to došlo i tak, přeci jen, musel existovat pořádný důvod na to, abych jen tak večeřela s jeho otcem na jejich panství.

Jakmile jsme dojedli, vydali jsme se do již zmiňovaného salónku. Vypadal jako všechno v tomhle sídle, tedy úchvatně a velmi draze. Černé a šedé barvy jasně ladili k vínově červené sedací soupravě a kanape.

Všichni jsme se posadili do křesel a Draco kouzlem přivolalflašku červeného vína. „Grangerová, dáš si taky?" Hodil na mě tázavý pohled a jázakroutila hlavou na znamení, že ne. Čekala jsem nějaké rýpnutí do méhorozhodnutí, avšak moji odpověď přešel naprosto v klidu bez jakékoli reakce a vínotedy nalil do již nachystaných skleniček sobě a svému otci. Pak se opřel, zhlubokanadechl a zřejmě přemýšlel kde začít.