Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

The last heir

Opět vydávám lehce později než bylo v plánu - ale co už, snad mi odpustíte.
Nicméně, vážení, bohužel se pomalu blížíme již ke konci - proto vám radím, užijte si těchto posledních pár kapitol co nejvíce! <3

I.Lagardère

Už to bylo několik hodin, co Harry vyslal bystrozory do terénu a sám s kolegou stále přemýšlel, kam jinam by se měli ještě vydat. Hermiona je pozorovala z křesla v rohu kanceláře a nervózně žmoulala v rukou onen medailonek.

Když se však po chvíli Harry zvedl a pohlédl na svoji kamarádku věděl, že se musí snažit víc. „Hermiono? Hned se vrátím – potřebuji si tady s Markem ověřit pár informací a hned budu zpátky. Kdyby mě mezitím stihl někdo kontaktovat, dám ti hned vědět. Ano?" Na to mu jen lehce přikývla a věnovala mu smutný úsměv. Jakmile za sebou Harry zavřel dveře, zůstala v kanceláři sama s postupně narůstající nervozitou.

Když po nějaké době pohlédla na hodiny, uvědomila si tak, že Harry odešel již před dvěma hodinami. Unaveně si povzdechla a opět vzala medailon do rukou, tentokrát z onoho doteku ale jako by měla velmi špatný pocit – jako by jí naznačoval že – oh ne – DRACO! Okamžitě se postavila na nohy a vyběhla na chodbu, jestli nespatří někde Harryho. Bohužel, nikde ho nezahlédla a když se pár lidí optala, zda jejího přítele neviděli, jen zakroutili hlavou.

Cítila se hrozně beznadějně. Věděla, že musí jít hned. Věděla, že to spěchá, že teď nejde už jen o život Luciuse Malfoye ale i o někoho dalšího, o život muže, na kterém ji nesmírně záleželo. Byla by se přemístila sama, ale také si moc dobře uvědomovala, jak bezpředmětné by to bylo. Bez magie se nezmohla ale na vůbec nic. Chtělo se jí opět brečet. Její srdce prudce bilo a ona jen zoufale přecházela po kanceláři Harryho – potřebovala, aby se vrátil!

oooOOOooo

„Draco?" Promluvil nakonec Lucius, když se jeho syn nadále už neozýval a on nabral konečně dostatek energie, aby mohl vůbec promluvit. Odpovědí mu však bylo jen prudké zakašlání. „Draco?!" pokusil se znovu, ale stále nedostával žádnou odpověď, tentokrát se mladý muž alespoň pohnul a začal se pomalu zvedat. Když se dostal na všechny čtyři, znovu se rozkašlal, a tak se přetočil alespoň tak, aby se posadil a mohl se opřít o studenou kamennou zeď. Až tehdy mohl Lucius spatřit zakrvácený obličej mladého Malfoye – ne že on sám by na tom byl na pohled o něco líp.

„Omlouvám se –" Dracova slova byla znovu přerušena dusivým kašlem. „-ale asi jsem to nezvládl tak, jak jsem plánoval." Dokončil a opatrně přesunul jednu svoji dlaň na hrudník. Luciuse zamrazilo, když mu došlo proč. Zahlédl, jak po jeho dlani začala stékat karmínová tekutina načež se opět rozkašlal.

Nezmohl se však na další slova, neměl na to sám dostatek sil. Pouze sledoval svého syna – svého vlastního potomka, jak z něj pomalu ale jistě vyprchává život. Takže takhle to skončí? Takhle skončí jeden z nejstarších kouzelnických rodů? V nechutném sklepení na Averyho panství? Hořce se usmál. Na víc se nezmohl, tak nějak tušil že toto jistě musí být odplata osudu za to, co všechno za svůj život spáchal. To že je do toho zatažen i jeho syn, je však jen a jen jeho chyba. Karma si však bere své, pomyslel si. Byl si taktéž vědom toho, že toto je pro něj pravděpodobně největší trest, jaký mohl dostat. Dívat se na to, jak jeho jediný dědic umírá před jeho zraky. Lehce se mu zaleskly oči, ačkoli se i nadále snažil tvářit nečitelně. U sebe samého si byl jist, že jej tak snadno zemřít nenechají. Budou chtít nadále jeho mysl týrat a tohle – Draco jim přímo nahrál do karet. Ten Draco, jemuž se právě pomalu zavíraly oči poté, co ho znovu popadl dráždivý kašel.

oooOOOooo

„Zůstaň prosím radši tady – není to bezpečné." Otočil se Harry směrem k Hermioně, když se konečně objevili spolu s dalšími bystrozory před starým panstvím Averyho. „Nemůžu tady přece jen tak postávat –" snažila se ještě zaprotestovat hnědovláska, ale její přítel byl neoblomný. Ano, jistě že si uvědomovala, že je to nebezpečné – ale nemůže přece jen tak čekat venku s vědomým, že někde uvnitř je Draco v nebezpečí. Už teď se celá třásla a její žaludek byl stažen stresem a strachem který ji poslední hodiny obklopoval. Oči měla skelné a celkově měla co dělat, aby nepropadla v zoufalství. Potřebovala prostě jednat – potřebovala už zasáhnout, absolutně nezvládala jen sedět a čekat. Čekat a nic nedělat.

Když nakonec lehce zamračeně svému příteli přikývla, zmizel ji s ostatními poměrně rychle z dohledu. Potřebovali se velmi dobře maskovat a skrývat, zatímco se pokoušeli shodit ochranná kouzla panství.

Hermiona se tedy sama tiše posadila v bezpečné vzdálenosti a zoufale je pozorovala. Byla již rozhodnutá, že jakmile se zbaví oněch únosců okamžitě se vydá hledat Draca a bylo jí úplně jedno, co komu slíbila – nemohla se jen tak schovávat vyčkávat.

Proto jakmile se ozvalo několik ran – ty první značily zničení bariér, ty další však už rány způsobené nárazy kleteb – věděla, že za chvíli se vydá vstříc porušení hned dvěma slibům, které dala dvěma různým a pro ni velmi důležitým mužům.

Ještě chvíli teda vyčkávala, než zahlédla první modré paprsky skrze jedno okno, značící zneškodnění prvního smrtijeda. Váhala, vskutku, nebyla schopna odhadnout, kolik příznivců temného pána se může nacházet uvnitř. Kolik z nich se mohlo spojit pro únos Luciuse Malfoye. Přece jen, ještě nedávno pracovala na ministerstvu a byla si zcela jistá skutečností, že na útěku jsou stále desítky a desítky z nich.

Opět vzala do rukou drobný medailonek a jemně jej stiskla mezi dlaněmi. Nepříjemný a bolestivý pocit projel každým nervem jejího těla, byl již mnohem silnější než předtím – rozhodla se. Věděla, že nemůže ztratit jedinou vteřinu navíc a rozběhla se směrem do útrob panství. Bylo ji v podstatě již úplně jedno, jak ona sama skončí. Není to přece jen dávno, co se sama plánovala se svým životem nadobro rozloučit a proto myšlenka, že poslední člověk, na kterém ji tolik záleží je v nebezpečí, ji přiměla uvědomit si, že všechno ostatní jí již bylo opravdu jedno.

Když vešla dovnitř, slyšela, jak bystrozoři systematicky prohledávají zbylá patra. Ji to však táhlo trošku jinam – o trochu níž. Do sklepení. Nebylo nějak extra těžké najít vsup, který sice býval vždy skrytý, ale protože jej jistě někdo poslední dobou navštěvoval častěji, dveře byly zcela odhalené a hlavně odemčené. Tiše sestupovala schody a oparně se rozhlížela v šeru kolem sebe. Proto, když zaslechla neurčitý křik pocházející pravděpodobně od dalšího bystrozory nalezeného smrijeda, málem vykřiknula leknutím.

Své tempo tedy o trošku zrychlila až se dostala jistě už pod úroveň povrchu zemského. Chodby byly temné a hlavně chladné, postavené z těžkých kamenů. Přesto se nikde nenacházela jediná pavučina – domácí skřítci zde tedy pravděpodobně stále plnili svoji funkci. Na konci schodů se nacházela křižovatka dvou chodeb, doleva a doprava. Opět tedy dala na svůj instinkt a vydala se doleva. Na konci chodby mohla spatřit světlo linoucí se z malé lucerny které bylo stále světlejším, jak se k němu přibližovala. Teď již téměř běžela – instinkt ji sem táhl tak strašně moc, nedalo se mu odolat.

Když doběhla nakonec, nacházely se tam pouze jedny jediné dveře. Byly z tmavého masivního dřeva, a proto když se do nich opřela, musela vydat opravdu dosti síly na to, aby je opravdu otevřela.

Když byly částečně pootevřené a ona tak mohla spatřit část místnosti – v niž kouskem oka zahlédla platinově blond vlasy, dodalo jí to síly a ona se konečně dostala dovnitř. Její zorničky se rozšířily hrůzou, když její pohled spadl na Luciuse, který ležel na zemi stále připoutaný k židli, hned naproti dveřím. Okamžitě k němu přiběhla a začala ony provazy rozvazovat. Jakmile spatřila množství krve, hrůza ji obklopila již zcela úplně. „Luciusi??" promluvila naléhavě k muži jehož oči byly stále zavřené, ale jemuž díky Salazarovi, nahmatala tep. Jméno muže před ní okamžitě zopakovala znovu se stále narůstajícím stresem.

Konečně se donutil lehce pootevřít oči a spatřil tak slečnu Hermionu s nejstarostlivějším výrazem s jakým ji kdy viděl. Hned poté se ale jeho zrak opět zafixoval na jeho syna, kterého částečně teď zakrývaly otevřené dveře – nevšimla si jej. Čeho si ale všimla, byl směr, kterým se díval. Prudce se oním směrem tedy otočila a zděšeně vykřikla.