Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

The nightmare

Když už to vypadalo, že mladý Malfoy nic neřekne, vstoupil do toho Lucius. „Neříká se mezi lidmi náhodou, že jsi zmizel?" optal se a upřel svůj pohled na svého syna. Draco se pobaveně ušklíbl. „No – Ano. Totiž, spousta lidí ke mne stále cítí určitou averzi, což v některých případech je bohužel slabé slovo. Několikrát se mi stalo že mě někdo napadl – tak dvakrát jsem skončil i u svatého Munga. Bylo tedy poměrně logické, se veřejnosti co nejvíce stranit

„Chceš mi říct, že jsi za celých pět let skoro nevyšel z domu?" podíval se na něj nevěřícně jeho otec. „Jen jsem chtěl počkat, než se situace uklidní." pokrčil rameny Draco a podíval se na mě, jako by snad očekával nějaký můj komentář. Já ale lehce jsem pokročilá rameny a zavrtěla hlavou na znamení, že něco takového v plánu nemám, načež mi věnoval jen udivený pohled. „Až podezřele dlouho mlčíš Grangerová, tě někdo vyměnil ne?"

„Pokud dovolíš, rád bych se vrátil k tobě. Můžeš mi říct, co jsi celých těch pět let dělal?" Bylo znát, že jeho otec začínal být lehce nevrlý, neboť ho pohltila hrůzná představa, jak jeho syn po celých pět let rozhazuje těžce nabyté mění Malfoyů.

„Víceméně nic. Ale než mě obviníš z rozhazování – nezapomeň, že teď už mých peněz – rád bych tě ujistil, že na investicích a obchodech jsem stále pracoval, akorát na zahraničních trzích. I tak to ale nebylo jen tak, na Manor bylo vedeno několik plánovaných útoků, jejichž cílem byla má smrt. Díky Merlinovi, že je zde tolik silných ochranných kouzel, která se jim samozřejmě nepodařila prorazit. Bylo tedy nadále o dost jednodušší, když si lidé mysleli že jsem zmizel."

„Ale dnes jsi byl pryč," rozhodla jsem se poprvé vstoupit do rozhovoru. „Jistě, měli tě už pustit." podíval se pronikavým pohledem na svého otce. „Myslel jsem, že tě zastihnu, jenomže mě právě kvůli tomu nechtěli pustit na ministerstvo." odfrkl si pohrdavě Draco a upil se ze své sklenky vína.

„Ovšem mám teď jisté obavy, že díky tvé přítomnosti, je pravděpodobné že se opět vrátí útoky na Manor, přičemž teď budeš dalším cílem i ty otče. Musím ti totiž připomenout, že ty jsi trnem v oku pro mnohem více lidí než já." Věnoval Draco Luciusovi poněkud kyselý úšklebek. „A teď, když mě omluvíte, mám ještě něco na práci." řekl a podíval se směrem na hodiny které ukazovaly půl jedenácté.

To už je tolik? Až teď jsem si uvědomila, že jsem neskutečně ospalá. Cítila jsem že Magie se začíná už pomalu přizpůsobovat, ale říkala jsem si, že to ještě chvíli vydržím, odhadovala jsem plné přizpůsobení tak do hodinky... to se přece dá vydržet ne? Bohužel už jen pouhá hodina je mnohem víc, než kolik bych s tímto člověkem kdy chtěla strávit času. A to jsme spolu teprve pár hodin. Lucius se zdá přemýšlel podobně jak já, a proto si vzal knihu, která ležela vedle na malém stolečku a začal si číst. Já se rozhodla ho napodobit a vyndala jsem si z kapsy kouzlem zmenšenou knihu. Vždy u sebe nosím alespoň jednu knížku, co mám rozečtenou – vůbec není špatné se zabavit čtením, když je příležitost.

Čas se táhl neskutečně pomalu a mně se pomalu začaly zavírat oči. Snažila jsem se tomu zabránit, bohužel, spánku se příliš poroučet nedá a že dnešek byl vyčerpávající až až. Víčka mi pomalu klesla a já se ponořila do bezstarostného spánku plného snů.

Nějak jsem tušila, že mi tohle místo nebude dělat zrovna nejlíp co se týče jistého traumatu, které pochází pravě odsud. Mé sny se poměrně rychle změnily na noční můry, tedy spíše na jakési opakované prožívání mých vzpomínek, hlavně z oné noci. Opět se mi vybavil hlavní sál. Sál s mramorovou podlahou, na které jsem kdysi ležela ve vlastní krvi. Sál, kde mě mučila Bellatrix Lestrange.