Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

On the balcony

Po tom, co si zatančili a opět se oddělili, šla Hermiona zpět za svoji drahou kamarádkou. Po cestě se však chtěla ještě zastavit u jakéhosi baru, kam pomalu právě zamířila i Ginny, a nechat si nalít ještě sklenku, nebo dvě nějakého drinku.

„Krásný večer Hermiono." Dívka se překvapeně otočila za hlasem a spatřila tak samotného Luciuse. „Dobrý večer." Oplatila mu a věnovala úsměv. „Plánujete se opít?" prohodil pobaveně když si všiml, jak jí číšník podává naplněnou sklenku alkoholem. „To bych si nikdy nedovolila." Téměř spiklenecky zašeptala, čímž dala Luciusovi najevo, že už trošku opilá je. Nechal si tedy sám nalít sklenku whiskey a opět se začal věnovat dívce. „Bavíte se?" „Ano, na podobné akci jsem nebyla opravdu dlouho, a obzvlášť po tom co přišli Harry s Ginny..." nechala větu nedokončenou a opět věnovala Luciusovi úsměv. Ano, byla stoprocentně opilá. Už už se chtěl zeptat, jak to stihla takhle sama, ale za jejími zády se vynořila paní Potterová a nechala objednat ještě jeden drink pro Hermionu a pro ni. Nevědomky mu tedy odpověděly na otázku. „No...tak já vás nebudu rušit, užívejte večera." S těmito slovy se začal pomalu otáčet, ale ještě na chvíli jej zastavila Hermioniny slova. „Neviděl jste Draca?" „Připouštím, že od momentu, co s vámi tančil jsem ho neviděl, nicméně, pokud jej potkám, vyřídím mu, že jste ho hledala." „Dobře, děkuji."

„Hermi?" upoutala na sebe pozornost Ginny. „Vlastně jsem ti přišla říct, že si s tebou dám poslední drink – teda já spíš džus, ale budeme se tvářit že je to drink, a s Harrym už pomalu půjdeme. Nejsem vůbec zvyklá poslední dobou na tak fyzicky náročné večery." Zasmála se Ginny a rukama mávla ke svému vyboulenému břichu. „Jasný, chápu to, přesto jsem moc ráda že jste přišli." Odpověděla pohotově Hermiona zcela po pravdě. „Alespoň se budeš moc ještě chvíli věnovat Malfoyovi." Mrkla na ni Ginny a bavila se rudnoucími tvářemi své kamarádky. „To přeháníš. Vždyť je tady spousta hostů, o které se stará – a navíc, proč bych se mu měla nějak věnovat. Bavíme se, to sice ano, ale – " „Hermionko, blábolíš." Zastavila ji kamarádka přiložením prstu na její rty a začala se smát. „Merline... máš pravdu, promiň." „No mě se neomlouvej." Zasmála se ještě Ginny a dopila svůj džus, který pro svůj dobrý pocit nazývala drinkem.

Poté co Potterovi odešli ještě spolu s pár dalšími hosty, se Hermiona opět rozhlédla po sále a hledala bloňďatou hlavu mladého aristokrata. Tentokrát se jí ale poštěstilo. Zahlédla ho, jak akorát vychází na balkón, a tak ho se sklenkou v ruce (Merlin ví kolikátou) následovala.

Dveře zůstali trošku pootevřené, a když vyklouzla ven, nikdo jiný tam kromě Draca nebyl. Ten si jí zatím nevšiml, neboť k ní byl zády, lokty opřený o široké kamenné zábradlí, na kterém měl i on položenou sklenku, a byl zahleděný někam daleko do tmy jejich zahrad.

„Dobrý večer, Pane Malfoyi." Zašeptala něžně když stála těsně za ním. Bylo vidět, jak sebou lehce trhl, ale zároveň se téměř okamžitě uvolnil. „Dobrý večer, Slečno Grangerová." S těmito slovy se otočil a políbil ji na vrch její drobné ručky. Tuto hru mohou hrát oba, pomyslel si. Onen nápad ho ale začal opouštět, když si všiml v jak podnapilém stavu za ním dorazila. Ta holka by neměla pít, pomyslel si a nejradši by i zakroutil hlavou.

Hermiona se mezitím zády opřela o ono kamenné zábradlí a upila ze své sklenky. Draco ji s úsměvem pozoroval, a nakonec se rozhodl zakročit. Opatrně chytl její ruku, ve které držela skleničku a tu si opatrně přebral. Dívka před ním mu věnovala trošku rozhořčený pohled. „Dneska si myslím už stačilo radši, nemyslíš?" usmál se a po jejím lehce uraženém „ne" se musel i nahlas zasmát.

Skleničku odložil vedle té svojí a postavil se před ni. Trošku však ukročil dozadu, když si všiml, jak se Hermionino tělo lehce napjalo. To, aby jí připomínal tu strašnou událost, to bylo to poslední, co teď chtěl.

Dívka před ním jej však překvapila. Chytila jeho ruce a začala si je prohlížet, při čemž mu něžně jezdila palci po dlaních. Dracovi přejel mráz po zádech. Nevěděl, jak má reagovat, nevěděl, kolik z toho dělá Hermiona, a kolik z toho dělá alkohol, který ji koluje krví, a už vůbec netušil, jak si to má přebrat. Protože i takový, pro některé možná i obyčejný akt, působil tolik intimně... Nemohl si pomoc, ale pouze ztuhle postával a se zájmem si prohlížel její tvář. To, jak se jí mění výraz ve tváři, to, jak se soustředí na dotek jejich rukou... to, jak začala rychleji oddechovat. Stejně tak jako on sám, aniž by si toho všiml.

Z ničeho nic zvedla svůj pohled, aniž by jeho ruce pouštěla a hluboce se mu zadívala do očí. Jako by snad něco hledala, jako by pátrala po nějakých odpovědích či snad svoleních? Nebo se v jejích očích pouze odrážely jeho vlastní emoce?

Nevěděl, jestli se ona naklání k němu, nebo snad on k ní? Nebo snad oba? Dotkla se rty těch jeho ona, nebo on se dotkl těch její? Nevěděl. A v ten moment mu to bylo asi jedno. Přestal přemýšlet.

Něžně se dotýkal těch sladkých, alkoholem chutnajících rtů. Užíval si ten dotek, po kterém tak dlouho toužil. Užíval si to, jak se na něj její drobné tělo začalo tisknout. Pomalu se dostal ze sevření jejích rukou a něžně ji pohladil, stále při polibcích, po tváři. Pak, když cítil, jak moc je Hermiona v jeho náruči uvolněná, dovolil si rukou zajet více ke jejímu krku, k zátylku pod vlasy, aby si ji mohl přitáhnout ještě blíže k sobě, a polibky více prohloubit.

Nebránila se, pootevřela ústa a nechala Dracův jazyk vstoupit dovnitř. Z něžného a pomalého ochutnávání se stala dravá bitva. Ani si neuvědomil kdy, ale natlačil svým tělem Hermionu k onomu zábradlí, kolenem se jí dostal mezi nohy a svým tělem se téměř opřel o to její. Její ruce byly zprvu omotané kolem jeho pasu, teď však cítil, jak mapovala celá jeho záda.

Těžce vydechl, když si začal uvědomovat, jak moc po ní touží. I jistá část jeho těla se již plně probudila a začala se dožadovat pozornosti. Víc se svým rozkrokem natlačil na ten její. V reakci dívka v jeho náruči téměř neslyšně vzdychla.

Atmosféra, která mezi nimi právě panovala, by se dala krájet, ona touha byla téměř až hmotná a plně tak Hermionu i Draca obklopovala.

Z jejich příjemného zasnění je vyrušilo bouchnutí balkonových dveří. Prudce sebou trhli a jako by si teprve teď uvědomili, co se dělo, od sebe o krok ustoupili. Díky Merlinovi na balkon nikdo ale nevstoupil. Bouchl s nimi pravděpodobně průvan, neboť je i Hermiona za sebou nechala pootevřené.

Dracův zrychlený tep a dech se začal pomalu vracet do normálu, jak si začal uvědomovat k čemu zde došlo, a jak naprosto nemožně využil Hermioniny opilosti. Ta, jako by přemýšlela téměř nad tím stejným. Dívala se na něj naprosto provinilým pohledem. Ani jeden nevěděli, co říct. Stáli téměř bez hnutí a hleděli na sebe jako by si navzájem četli emoce.

Jejich chvíle byla ale přerušena příchodem Luciuse Malfoye. Ačkoli ho slyšeli přicházet, radši si při vstupu na balkon tichým pokašláním pročistil hrdlo, aby na sebe upoutal pozornost. „Draco, hosté odcházejí, bylo by vhodné, aby ses tam ještě ukázal." Promluvil jeho otec a čekal ve dveřích. Mladý Malfoy si upravil sako tak, aby nebylo vidět nic, co by nemělo a naposled věnoval jaksi trošku nečitelný pohled Hermioně a vydal se za svým otcem. Než za sebou však Lucius zavřel dveře, ještě dodal, „Příště byste za sebou mohli radši ale ještě zavřít dveře." Po jeho slovech sebou Draco lehce trhl, ale otci do očí se nepodíval. Hermiona pouze zahanbeně sklonila zrak a tiše vyčkávala, než oba muži odejdou.