Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Aftermath

Hermiona ležela v prázdném domě Potterových na sofa přikrytá huňatou dekou. Již se uklidnila, a tak jen tiše hleděla z okna ven, kde pomalu zapadalo slunce. Tiše oddechovala přemítajíc nad vším, co se stalo. Nebyla si jistá, čím si proti sobě poštvala osud, ale poslední dobou jí dával vážně co proto.

Když se podívala na hodiny, zjistila že už je to nějaká doba, co Harry s Ginny odešli. Doufala, že se jim nic nestalo. Zrovna když uvažovala nad tím, jestli se je nepokusí vyjít vyhlížet před dům, zaslechla otevírání dveří. Nedlouho na to se ve dveřích obývacího pokoje objevila její kamarádka. „Co se stalo?" optala se Hermiona, když zahlédla její unavený a vyčerpaný obličej. „Musím ti něco říct," začala zrzka opatrně, když se posadila do křesla kousek od Hermiony.

oooOOOooo

Hermiona nemohla uvěřit vlastím uším. Opět se jí udělalo lehce nevolno, zatímco cítila, jak jí nevědomě ztuhnuly snad všechny svaly v těle. Nemohla uvěřit tomu, že to byl Ronald. Prostě nemohla. To že se z něj vyvinul takový zmetek natolik aby ji podváděl – budiž. Ale násilník?? Nechápala kde se to v něm vzalo. Vždyť ho znala tolik let. Kdy se pro Merlina stihl tolik změnit? Přála by si mu ale jít jednu vrazit. Kdyby věděl, kolik bolesti jí už způsobil... jak jen mohl...

Nikdy by ale nepřiznala nahlas, že jí vlastně potěšilo... že to nebyl Draco.

oooOOOooo

Uplynula asi hodina, když přišel i Harry. Přesto že byl poněkud skleslý, věnoval Hermioně úsměv. Byl rád že jí je již lépe. Ginny v tu dobu připravovala něco malého k zakousnutí a též něco dobrého pro nadcházející návštěvu.

Bylo přesně osm večer, když se ozvalo zaklepání na dveře. Malfoyovi byly tu. Ginny, která se radši převlékla do něčeho společenštějšího, šla nově příchozím otevřít dveře s manželem po svém boku. „Zdravím," promluvila směrem k nim a muži naproti ní ji odpověděli kývnutím hlavy, a pak na její naznačení vstoupily do domu. Lucius, po zhodnocení interiéru domu Potterových pohledem, tak tak zabránil lehkému nakrčení nosu. Některé věci má bohužel již natolik vžité, že jen s obtíží se jich bude zbavovat. Následně si nechali své kabáty na věšácích na chodbě a následovali své hostitele.

U dveří do obývacího pokoje Ginny zaváhala. Přemýšlela, jestli se nepokusí dát trošku soukromí právě Hermioně a Dracovi. Něco jí říkalo, že ti dva by si potřebovali promluvit. „Pane Malfoyi, nedáte si s námi," pokynula směrem k Harrymu „šálek čaje či kávy?" Lucius přikývl. Ne že by z toho byl bůh ví jak nadšený, ale i on si uvědomoval, že Draco potřebuje s Hermionou mluvit. Tak nějak si začal připouštět, že jeho syn se asi zamiloval. Do dívky mudlovského původu. Prudce se nadechl a následoval Potterovi do jejich, překvapivě prostorné kuchyně a svého syna nechal za sebou v chodbě.

Draco se zhluboka nadechl a naposled se ohlédl za odcházející skupinkou. Nic si nenalhával, cítil, že má strach. Srdce mu začalo bít rychleji. Bál se, že se s ním už ta krásná hnědovláska nebude chtít bavit, po tom, co jí Weasly zneužil víceméně jeho vlastím tělem.

Pomalu otevřel dveře a opatrně vstoupil dovnitř. Hermiona stále seděla na sofa přikrytá dekou s horkým šálkem čaje v rukou. Překvapeně na něj pohlédla, přesto že jí Ginny naznačila, že asi přijde, stále jako by tomu nevěřila do momentu, kdy jej opravdu spatřila. „Ahoj," pozdravil ji tiše se značnými obavami v hlase. Hermiona mu odpověděla stejně tiše a ihned sklopila svůj pohled. Z nějakého důvodu se cítila trapně, proto, protože Draco věděl, co se jí stalo. Věděl o tom, jak ji Ronald ponížil.

Opatrně se posadil do jednoho křesla kousek od sofa u okna. V moment, kdy si sedal, se k Hermioně neúmyslně lehce naklonil a její tělo na to reagovalo trošku jinak, než by chtěla. Nevědomě sebou totiž trhla a o kousek se posunula dál. Draco si toho všiml, samozřejmě, nedalo se to přehlédnout. Lehce ho píchlo u srdce, ale snažil se nedávat cokoli najevo.

„Já-" začal pomalu mladý Malfoy, ale nebyl se pořádně schopný vyjádřit. To mu nebylo podobné. Hermiona sice moc netušila, co konkrétně chce říct, ale minimálně tušila, na co by se chtěl zeptat. Přerušila ho. „Vrátím se." Bylo patrné, jak se Draco trošku uvolnil, část jeho silného napětí pominula. „Nemůžu už před vším utíkat, už jen kvůli tvému otci. A zrovna pokud jde o tohle... ty za nic přeci nemůžeš, nechci abys za to nesl jakékoli následky." Mluvila tiše, po většinu času hledíc do již poloprázdného hrnku čaje. Bála se mu podívat do očí. Děsil ji, ale zároveň viděla, jak trpí. Bolelo ji to.

Po chvíli ticha, kdy se oba odhodlávali cokoli říci, se znovu, opatrně a nervózně ozvala Hermiona. „Můžu tě o něco poprosit?" Draco na ni překvapeně pohlédl. „Ano?" Sledoval, jak se pomalu odkryla a postavila se na nohy. Pak se na něj otočila a nervózně si při tom žmoulala v rukou konce dlouhých rukávů. „Mo-mohl bys mě zkusit obejmout?" dostala ze sebe koktavým hlasem. Byla tak nervózní. Blonďák se zarazil. Nebyl si jistý, jestli slyšel dobře... ale podle všeho asi ano. „To je to nejmenší..." zamumlal v odpověď, nejistý si tím, jestli to vůbec slyšela a tím co jde právě udělat. Jakmile se postavil, hnědovláska s sebou opět lehce cukla, ale neuhnula. Bylo na ní vidět, že se strach – ne z něj, ale z jeho těla – snaží překonat, jak jen může. Opatrně a pomalu k ní udělal krok, a překonal tak vzdálenost, která mezi nimi do té doby byla. Teď mohl téměř cítit i teplo vyzařující z jejího těla. Bál se udělat další krok, a tak na ni jen opatrně pohlédl. Mohl zaslechnout, jak se Hermiona přerývavě nadechla a pak. Pak ho pevně objala. Byl vážně překvapený. I on opatrně obmotal ruce kolem jejího drobného těla a přitáhl si ji o trošku blíže. Svoji hlavu, po vzoru dívky v jeho náručí, si jemně opřel o tu její a pak nasál krásnou vůni jejích vlasů.

Jakmile se dostala do jeho objetí, věděla, že tohle je úplně jiný muž než ten, za nějž se Ronald vydával. Dracova vůně byla tak příjemná, jeho teplo ji snad jako by pomalu rozpouštělo, a ona, paradoxně, se teď cítila v bezpečí. Tolik v bezpečí jako už dlouhou dobu ne. Ani se neuvědomila, že ji opět začaly téci slzy a že začala tiše vzlykat. Vzlykala na rameni muže, kterého si připustila za poměrně krátkou dobu k sobě blíže, než kdy kohokoli jiného. A nelitovala toho, protože jak to vypadalo i on pro mi měl menší slabost. Přece – Přece takhle mohli mít naději, nebo ne?

Ginny která zrovna chtěla do obývacího pokoje vejít, se zastavila ve dveřích. Pohled, který se jí naskytl totiž rozhodně nečekala. Nečekala, že zahlédne svoji kamarádku v tak pevném objetí zrovna s Dracem. Rozhodně ne teď. Nicméně, rozhodně je neplánovala vyrušit. Tiše jako myška tedy ze dveří opět vycouvala a začala se vracet do kuchyně, aby se optala, zda si někdo nedá ještě jeden šálek čaje.