Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Reunion

„Malfoyi – oba dobře víme, že pro tebe bude lepší nám to říct hned. Tak kde to je?" Už lehce zvýšil Avery hlas a hůlku mu zatlačil více do měkké tkáně krku.

Blonďatému muži lehce ztuhla krev v žilách ačkoli si to nechtěl vůbec připouštět, natož dát najevo. „Řekl jsem, že nevím, co po mě chcete." Odsekl znovu, ale dřív, než stihl říct cokoli dalšího, po tváři se mu rozlila silná bolest. Prsteny, jenž měla žena na ruce, ho nepříjemně štíply a on tak jen lehce zaskučel dřív než si to uvědomil.

„Mám toho už fakt dost! Kde je ten zkurvenej kámen Malfoyi!" zavrčela Alecto nebezpečně a dřív, než jí mohl odpovědět, mu dala ještě jednu ránu. Nicméně Lucius pak mlčel i nadále čímž neverbálně odmítl jakoukoli další komunikaci.

„Ty nebudeš mluvit, že ne?" Na to se blonďákovy na rtech objevil jen drobný úšklebek, předtím, než poměrně tiše s nebezpečným podtónem zavrčel „Ne."

„Však my tě donutíme – Crucio!!"

Luciusovo tělo pohltila křečovitá bolest pohlcující každičký sval těla. Byl by se býval svíjel, kdyby nebyl přivázán k židli. Takhle se mohl jen lehce sklonit a přemáhat se, aby nezačal křičet. Nehty se mu zaryly do části opěradla, kam dosáhl a jeho záda se nakonec křečovitě prohnula. Zuby měl pevně zatnuté a velmi ztěžka dýchal – občas spíše vrčel – neboť jeho křik měl tendenci se mu linout z úst.

„Vypadáš zase perfektně zuboženě drahý Luciusi." Zasmála se Alecto, načež mohl cítit, jak se k němu naklonila blíž, aby si jeho utrpení mohla vychutnat ještě o trošku víc. Pak, stejně jako se ona bolest náhle objevila, tak zmizela. Jeho tělo zůstalo však stále v oné lehce zkroucené pozici. Cítil, jak mu sáhla do vlasů – jak si promnula mezi prsty jeho vlasy. Byl by se býval ošil nechutí, kdyby měl více síly. Už čekal – spíše doufal v to, že se její ruka opět odtáhne, místo toho mu ale strhla onu látku z očí.

Ačkoli bylo v místnosti značné šero, i tak to bylo více světla, než na které byl doposud přivyklý, lehce přivřel tedy oči. Jakmile se jeho zrak začal přizpůsobovat, pohled mu spadl na dvě osoby před ním. Vypadali úplně stejně, jako by neuplynul ani týden od doby, kdy je viděl naposled. Měl nutkání se kysele ušklíbnout nad nespravedlností osudu.

„Tak jak, rozuzlovalo ti to trochu jazyk, nebo budeš potřebovat víc?" Promluvil k němu Avery a mezitím si povytáhl rukávy jeho košile. Nějak totiž tušil, že Malfoyova odpověď bude záporná... byl si moc dobře vědom toho, že ho bude velmi obtížné zlomit a dostat na dně. Protože Malfoye zlomit nelze, byl si téměř jistý, že se jim ho možná dřív podaří zabít. Což bylo ale vcelku jedno – sice nezískají co chtěli, ale pomsta je dostatečná náplast.

Muži svázanému na židli se konečně podařilo zvednout zrak a pohlédnout přímo do očí svému trýzniteli. Avery mohl v jeho pohledu spatřit jiskry odhodlání a nebezpečí, zatímco jeho výraz byl stále kamenný opět bez známek předchozího mučení.

„Jak myslíš." Odplivnul si před bloňďáka na zem, než mu uštědřil další dávku zakázané kletby.

oooOOOooo

„Pořád nic?" zeptala se opatrně Harryho hnědovláska, když obdržel další zprávu o prohledaném místě. „Ne, nic." Odpověděl tiše v odpověď a smutně na svoji kamarádku pohlédl. Ta si jen tiše povzdechla a v rukou zmáčkla onen medailonek – díky Merlinovi, byl Draco stále v bezpečí.

oooOOOooo

Lucius již ležel i s židlí svalený na zemi, když obdržel další kletbu. Alecto přestal Cruciatus po chvíli bavit, a tak se rozhodla na něm vyzkoušet kdejakou kletbu, na kterou si vzpomněla. Cítil, jak je jeho oblek z těžké látky nasáklý jeho krví a potem. Uvědomoval si, jak se na něj díky tomu lepí prach a špína ze země. Cítil neustávající bolest proudící jeho tělem, a to i přesto, že na něj zrovna žádná kletba nebyla seslána. Byl si jist že má kormě několika řezných ran i několik zlomenin – minimálně jen ruka na kterou mu padla ona těžká, dřevěná židle i s ním, jistojistě zlomená byla.

„Upřímně Luciusi, jsi silnější, než jsem čekala." Zamumlala si spíše pro sebe Alecto a špičkou boty kterou dala k jeho obličeji, jej donutila na ni zvednout svůj pohled. Zkoumavě si prohlížela jeho výraz a rysy které se ani trošku nezměnily od momentu co si s ním začali hrát.

„Nejradši bych tě už dorazila – ale pak si vždycky vzpomenu, že máme spoustu času – že toto můžeme opakovat, jak jen dlouho bude třeba, dokud nám neprozradíš, kam si ten smaragd ukryl." Dodala následně a vzala si svůj plášť který si při příchodu pravděpodobně přehodila přes druhou židli která se nacházela u dveří.

V ten moment ale zarezonovalo celou budovou zatřesení doprovázené ohlušující ránou. Alecto se překvapeně podívala na Averyho, který zmateně zavrtěl hlavou – znamenalo to tedy, že bariérou neprošli bystrozoři ale někdo jiný. Alecto tedy naštvaně ještě pohlédla na Luciuse předtím, než za sebou pečlivě zamknula dveře jeho cely a spolu se svým komplicem se vydala zjistit, kdo, nebo co, ráno způsobilo. Hned poté však blonďák na zemi upadl do něčeho, co se nacházelo mezi hranící spánku a bezvědomí – nezbyla mu již jediná špetka energie.

až při opětované ráně dveří jeho cely. Lehce a velmi ztěžka pootevřel oči – matně zahlédl nějaké siluety – siluety jež předpokládal že jsou Avery s Alecto – byl s nimi však ještě někdo. Někdo třetí, jehož vhodili do místnosti za ním. Snažil se svůj zrak více zaostřit, snažil se více soustředit – to se mu ale podařilo až při další prudké ráně oněch dveří. Rána totiž začala velmi nepříjemně pulzovat v místě jeho spánku a on tak byl přímo nucen se probrat ještě o trochu více.

„Zdravím otče." Promluvila k němu chraplavě osoba ležící na zemi u dveří. Luciusovi se udělalo ještě více nevolno v moment, kdy si zařadil, komu onen hlas patří. Jeho zrak, jako by se mu v tu ránu vrátil v plné síle a on tak mohl spatřit svého syna, jak v roztrhaném a zakrváceném obleku leží kus od něj.

Lucius na něj chtěl spíše až křičet, co si sakra myslel že dělá – co si myslel, když sem šel sám, ale nějak neměl energii a nezmohl se vůbec na nic. Pouze jeho rysy v obličeji lehce povolily a naznačily tak, že až teprve teď, začal mít Lucius Malfoy opravdové starosti.